Je to nejhorší pocit, když celý život neustále vidím lidi okolo sebe, jak plánují něco spolu a mně to vesele vypráví a nezajímá je, že mě nikdo nikdy nikam nepozval a nejspíš ani nikdy nepozve.
Nesnášim fakt, že mám neustálou potřebu být s lidmi, i když je to zcela iracionální, protože mi jen ubližujou a cítím se špatně. Ale přesto se cítím, jak kdyby mě někdo bušil hodinu v kuse do žaludku, když si znovu a znovu uvědomím, že nemám žádné kamarády. Nesnáším, že chci, aby tomu tak nebylo, nedá se to vypnout.
