Včera jsem byla na své první autistické podpůrné skupině. Když rozeberu svoje důvody, proč jsem se k tomu vůbec rozhodla, mezi prvními z nich bude i tenhle blog. Chci podávat svědectví o autismu, ale znám jen ten svůj. Nikdy nebudu a nechci mluvit za všechny autisty na světě, ani to nejde. Snažím se ale aktivně poznat co nejvíce stran spektra, různorodost lidí na něm a jejich zkušenosti.
Včera jsem se setkala s geniálním vysvětlením NTčkovského small talku. Že je to vlastně jako, když si opice navzájem vydrbávají blechy. Ta podřízená podlézá té dominantní a pak si to otočí a vybírají si kožichy navzájem. To je přesně small talk. Jedete ve výtahu s nadřízeným a očekává se, že ho pozdravíte, zeptáte se, jak se mu daří, zavedete řeč na jakoukoliv bezvýznamnou drobnost, která vás spojuje, jen abyste vzápětí odešli a nebavili se s ním o ničem důležitém. Já tohle neumím. A vlastně to nechci umět.
Pravdou je, že na otázku ''jak se máš'' chce jen malé procento lidí opravdu slyšet odpověď. (Jedním z nich je váš psychiatr, ten to fakt myslí vážně a chtělo by to mu odpovědět, .. to jen taková rada.) Velká většina lidí to ale říká, protože se to prostě ''sluší''. Protože nemají co jinýho říct, ale nechtějí, aby bylo ticho. Co je na tichu tak strašnýho? Proč nesmí být ani vteřina, kdy jsou lidi spolu a prostě mlčí? Proč je neslušný odpovídat pomalu? Proč vadí, že o tom všem přemýšlím?
Pokud zrovna nejsem mokrá, jako kdybych skočila do bazénu nebo se naopak nepotím jako kůň, nemám důvod zmiňovat, jaký je venku počasí. Proč taky.. Kouknu z okna a vidím. Proč se mám lidí ptát, jak se mají.. Když se budou mít špatně, tak mi to přece řeknou, ne? Ne, chyba. Takhle to nefunguje.. Mojí přirozeností je předpokládat, že když někdo bude mít s něčím problém, tak to prostě vybalí narovinu. Ale taková jsem já, ne ostatní lidi. Ne NTčka a ani ne všichni autisti. Brání jim sociální úzkost, trauma, zkušenost.. Prostě mají v sobě nějaký blok, který jim zabraňuje reagovat spontánně. Je paradoxní, že jeden z hlavních stereotypů autismu je, že jsme přísně kontrolovaní a absolutně rigidní a nespontánní. A ano, ve spoustě ohledů je to určitě pravda, ale v komunikaci je to individuálnější. Není to impulzivita, ani emocionální výbuch, je to prostě spontánní upřímná reakce. Odpovědět na otázku přesně, doslova. Zareagovat prudce na něco, co se nám nelíbí. Nebo se naopak rozesmát na celé kolo, protože jsem si vzpomněla na něco, co mě pobavilo, i když to v tu chvíli opravdu není relevantní. (Zvlášť na pohřbech tohle fakt nedoporučuju.)
Proč má teda většina autistů se small talkem problém? Skriptováním se dá naučit pár odpovědí na podobné otázky, typu ''mám se dobře'' ''dneska je venku fakt hnusně/teplo/hezky'' atd. Otázkou je, jestli vám stojí za to, se přemáhat a do podobných věcí se nutit. Já odzbrojuju lidi tím, že jím říkám brutální pravdu. Prostě takový social ninja. ''Jak se dnes máte?'' ''Dnes jsem se ještě nesnažila se zabít, tak to jde.'' ... Jinou alternativou může být, jak jsem slyšela, ''Nezhoršilo se to.'' Je to provokativní, možná vtipné, možná hloupé, ale je to něco, co vám NT neřekne, pokud si na tom nedá záležet a nechce vědomě šokovat. U nás je to spíš přirozenost. Je jen na vás, jestli si můžete být dovolit autistou a odbourat komunikačního partnera vaší upřímností a nebo se uchýlíte do role hodného přizpůsobivého aspíka, který nevybočí z řady a odpoví tak, jak se čeká.
Já si jdu zatím vygooglit, jak se má odpovídat na otázky typu ''A co v práci?'' jinak než ''Asi to tam brzo postřílim.''
