Temple.

Poslední dobou mám dost problém sem psát, je to hlavně úlohou exekutivní dysfunkce, o které se někdy taky trochu rozepíšu. Stručně: jsem ráda, když zvládám základní úkony a okolí nepozná, jak moc jsem na dně, nálada je pořád stejná, v pohodě, ale tělo ani mozek nechce kooperovat.

Dnes jsem konečně viděla film od HBO o Temple Grandin. Už od přečtení The Autistic Brain mám pocit, že Temple mi rozumí, že přemýšlíme podobně. Aspoň o něčem. Film mi to dost potvrdil a mám teď chuť stáhnout si aspoň dvacet filmů o autistech. Znáte nějaký? Doporučte, třeba ho ještě nemám na seznamu.

Film Temple Grandin byl natočen v roce 2010 a slyšela jsem na něj chválu ze všech stran, když se mluví o autismu. Měla jsem pramalá očekávání, autismus co znám z filmů znám hlavně z Rain Mana nebo třeba Adama.. Ani jedno není perfektní zobrazení autisty, i když jsou tam i světlé momenty.. Možná to bylo tím, že tenhle film je čistá biografie a ne žádná pohádka, ale autistické rysy Temple byly zdůrazněny perfektně. Aspoň pokud já můžu soudit.

Děj se odehrává v životě Temple, když přechází z puberty do ranné dospělosti, chodí na vysokou školu a studuje dobytek - hlavně krávy. Je tam geniálně znázorněno, jak Temple a spousta ostatních lidí přemýšlí v obrazech. Co přesně se odehrává v mozku, když někdo řekne metaforu, která doslovně nedává logiku nebo třeba jak si člověk vizualizuje plány. Vizualizace je hlavní předností Temple Grandin a přijde mi, že ve snímku bylo ono téma dobře uchopeno.

Pro mě osobně byl film celkem emocionální, resp. musíte brát v potaz, že u většiny filmů nic necítím, pokud zrovna nemám PMS. :-) Největší radost mi udělala scéna, kde Temple natáhne jednu pěstí klukovi, co jí šikanuje, aby mi tu radost rázem zkazilo, že za to byla neprávem potrestána. Obecně téma dospívání mezi lidmi, kteří jsou úplně jiní, je tam výborně zobrazeno, jaké to je, když řeknete něco, co dává naprostý smysl, ale 30 lidí se na vás nechápavě otočí nebo se vám i směje.

Moje silné stránky i zájmy jsou dost odlišné od Temple, přesto jsem měla pocit, že ten film je i trochu o mně. Ačkoliv jsem narozdíl od Temple spíš mix mezi picture thinker a verbal logic thinker (člověk, co přemýšlí ve slovech), nemám tak dokonalou paměť (i když bych si to moc přála) a zvířata mám ráda, ale ne natolik, abych jim stavila domečky, přesto mám pocit, že k ní mám blíž, než k většině lidem.

P. S. Za 24 dní se dozvím, co vlastně jsem.. přímo od Nautisu.

P. P. S. Mám pocit, že už vůbec nedokážu psát, aby to znělo dobře.

Jseš, co píšeš.

Jen krátká úvaha.

Představte si situaci, kde se bavím s jedním člověkem o jiném člověku.

Já: ''No a pak říkal tohle a tohle, a blablabla.''
člověk: ''Aha, ok. Tak to jo. :-)''

Načež z konverzace vyplyne, že mi to říkal ten třetí online, ve zprávách nebo prostě v psané komunikaci a reakce lidí je:
''Jo aha, vy jste si jen psali? Nemluvili jste spolu doopravdy? Aha.''

????

Jsem zase jediná, kdo tohle nechápe? Vy nepíšete, co říkáte? Neříkáte, co si myslíte? Sdělujete vůbec někdy ostatním to, co se odehrává ve vaší hlavě? To je to taková zvláštnost?

U mě je velký, ne-li obrovský, rozdíl mezi mou mluvenou a psanou komunikací. Při psaní dokážu vyjádřit skoro cokoliv, dokážu i relativně popsat svoje emoce, i když třeba škrobeně, dokážu psát-mluvit o čemkoliv. Ale moje pocity, moje myšlenky... Ty se nemění.

Jen když jsem konfrontována s konverzací z očí do očí, slova mi nejdou z pusy a zapomínám, co jsem chtěla říct, jsem příšerně rozptýlená a přehlcená a vyjadřuju se mnohdy útržkovitě a většinu času mlčím.

Pořád ale to, co si myslím, je to stejné, to co říkám si neodporuje s tím, co píšu, maximálně toho řeknu nahlas méně. Takže proč by to, co je psáno, mělo menší hodnotu? Proč konverzace s někým skrze text je méněcenná oproti té, kde jsme v jedné místnosti a mluvíme nahlas? Lidé můžou lhát. Můžou lhát z očí do očí, můžou lhát v smsce. Pořád nechápu, kde je ten propastný rozdíl...

Občas bych chtěla, aby existovaly brýle, které bych jiným lidem nasadila, aby si prožili třeba půl hodiny v mojí kůži. Zajímalo by mě, kolik z nich by mělo po pár minutách nervové zhroucení.