pátek 23. února 2018

Speciální zájem: člověk

Určitě jste slyšeli o tom, že autisté mají nějaké speciální zájmy. Je tím myšleno posedlost určitou činností, určitým oborem. Znalosti přesahující průměrné, neustálé brebentění o detailech, které nikdo jiný než vy nezná. Stereotypními zájmy jsou třeba vlaky, dinosauři, vesmír, počítače. Ale co když je vaším speciálním zájmem jiná lidská bytost?


Můžete namítnout, jak se to liší od lásky nebo zamilování, které prožívají ostatní lidé? V něčem se to asi neliší. Někdy se to asi může prolínat. Co jsem ale pochytila z pozorování ostatních lidských bytostí, tak láskou se myslí, když jeden člověk myslí na druhého, chce s ním mít vztah, takový ten normální, kde se občas sejdou, dají si kafe nebo jdou na film. Pak spolu třeba i spí, tráví spolu víkendy a tak. Co pro mě znamená, když je někdo mým speciálním zájmem je, že nemusí nutně jít o romantický vztah. To, co prožívám právě teď vlastně není tak moc rozdílný od toho, co jsem akorát popsala. Až na to, že normíci se nezamilujou do někoho po tom, co ho vidí dvakrát. Nejsou posedlí tím, co si ten člověk myslí, co dělá (panebože, co dělá, musím to vědět!!!), s kým je a jakou má náladu. Už jenom to, že to teď píšu, ve mě vyvolává tolik emocí, že musím třepat hlavou a rukama a usmívat se jako magor. A nezáleží vůbec na tom, jestli je to člověk, který ho znám, se kterým jsem mluvila, kterýho pozoruju a nebo je to někdo, koho znám jen z obrázku. Mýmu mozku je to fuk. Ne, není to jako crush, jako pobláznění se do někoho, je to spíš jako .. ty jsi teď středobod mýho vesmíru a já o tobě chci vědět VŠECHNO.

Je hodně snadné sklouznout k šílenství, ke stalkingu a k ubližování tomu člověku. Stojí mě to občas všechny síly. Když je to člověk, se kterým jsem v kontaktu, tak je to asi nejhorší, protože se chytám sebemenší záminky k tomu, mu napsat, otravovat ho svýma otázkama a svojí přítomností. Když je to člověk, se kterým se nebavím, ale znám jeho fejsbuk nebo vím, jak se s ním spojit aspoň nepřímo, stane se ze mě nejhorší stalker, zjistím, kde byl před 10 lety a jak se vyjadřoval. Když je to někdo slavný, tak jsem schopna vstávat ve 3 ráno, abych se dívala na livestream, kde se mihne asi na 10 sekund. A jsem v tu chvíli opravdu šťastná. Na těch 15 sekund. Pak začne další šílenství, kdy musím zjistit, kdy ''se uvidíme'' příště. A do tý doby, než to nastane otravovat všechny se svýma myšlenkama, kterých je tolik a prostě se nedají vypnout.

Není to jen pubertální emocionální výlev, je to naprosto racionální. No nebo aspoň teď třeba je. Vím, že jsme pro sebe s tím člověkem natolik kompatibilní, že by nám to fungovalo. Tak proč teď musím půl roku poskakovat okolo faktu, že s ním chci být pořád a už div nemám vybraný svatební šaty? Jasně, pak mám takový ty záchvaty, kdy se nedokážu ovládnout a mazlím se s jeho šálou, co tu zapomněl, protože voní jako on. Ale zbytek času to vidím před sebou jasně. Ač jsem prý vlastně nikdy nebyla ve vážném vztahu, z předchozích zkušeností vím, že tohle nesmím dát najevo. Lidi to děsí. Nesmím se ptát, kde jsi, co děláš, co budeš dělat, co budeš dělat zítra a potom a prostě mi řekni všechny svoje plány... Nejde to. Nikdy jsem nebyla na té druhé straně, kdy cítím zájem druhého člověka o všechno, co dělám a říkám. Možná je to tím, že jsem nudná, ale možná i tím, že tohle je autistická věc. Vybrat si jednu věc, co mě zajímá a ponořit se do ní naplno. Akorát tentokrát to není věc, je to žijící, dýchající, chodící organismus, kterému se většinou říká člověk.

Stojí mě to všechny síly být takhle moc upřímná veřejně. Jasně, když se mě někdo zeptá, tak nic nepopírám, ale přesto je rozdíl, když začnu sama od sebe sdělovat moje nejniternější tajemství vodám internetu. Myslela jsem si, že je to divný, že to znamená, že jsem nějak hrozně labilní, ale pak mi došla spojitost speciálních zájmů. To je vlastně totéž, je to fixace na jedno téma, je to absolutní pohlcení zájmem o jednu konkrétní věc. Autismus je často o extrémech. Buď mě nezajímáš vůbec a nebo na 100%. S tím rozdílem, že mých 100% je opravdových. Spousta lidí myslí sto, ale chová se tak na osmdesát. Já ne a je to boj i radost.

Budu znít jako u anonymních alkoholiků, ale nejdůležitější je pro mě si uvědomit, že mám problém. A tohle problém není. Problém nastane, pokud se začnu chovat natolik sociálně nepřizpůsobivě, že toho člověka odeženu. Je důležitý vědět, kde je hranice. Stanovit si limity. Zjistit, kde přesně pracuje je ok, jít se tam podívat o polední pauzu, jestli ho uvidím vycházet ze dveří, to už ne. Naštěstí to u mě nikdy nesklouzlo k tomu, abych byla doopravdický stalker a úchyl a myslím, že mám dostatek sebekontroly k tomu, aby se to tak ani nestalo. Přesto si to neromanticizuju, vím, co se děje a vím, kde mám rezervy. Zbytek času dělám to, v čem jsem dobrá, učím se všechno o tom, co miluju.

středa 21. února 2018

Exekutivní dysfunkce.

Paradoxem je, že ve chvíli, kdy se snažím sesmolit tenhle článek, můj počítač zamrzává a stagnuje jak jen může. A to po něm fakt nechci moc, mám otevřenej internet, kalendář, zprávy a to je všechno! Mail, photoshop a další jsou dlouho zavřený a přesto nespolupracuje... Takhle nějak se občas cítím taky. Jsem ráda, že dokážu zobrazovat jedno okno, jednu aplikaci, na ty složitější už se zasekávám a jsem extra pomalá a hučím.


Vysvětlovat jak se cítíte člověku, co netrpí únavovým syndromem, depresí nebo jinou neurologickou či psychologickou poruchou, která zvyšuje stavy unavenosti, je skoro nemožné.

Jasně, každý občas cítil nějakou únavu, i ty sebehyperaktivnější děti se občas unaví a už nemůžou. Ale ten pocit tíhy, kdy nemůžete vstát z postele, z křesla, ze židle a když už konečně vstanete, tak nemůžete udržet myšlenku na jedné činnosti a kolikrát prostě jen stojíte a zíráte do zdi... to je pocit,  který se přenést nedá. Sama nevím, kde končí moje deprese a kde začíná něco, co souvisí s autismem, či mám to přičíst něčemu úplně jinému. Psychologii stranou, necítím se smutná nebo unavená, nechce se mi třeba ani spát, ale zároveň prostě nemůžu. Nedokážu se přinutit dělat práci, která vím, že mi sebere hodně lžiček. Nedokážu dělat ani věci, co mě baví, ale vyžadují energii nebo postřeh. Jsem jen prázdný lidský obal, co splní to nejnutnější a zaleze někam do kouta. Nemám to ráda, je to neproduktivní a přijdu si jak lemra. Ale nedělám to schválně a nikdy jsem nedělala.

Vysvětlete šéfovi v práci, že nemůžete přijít, protože jste se už 4 dny nemyli a cítíte se nechutně, ale při představě, že budete muset vystavit svoje smysly sprše, se snad radši necháte vyhodit z práce.

Vysvětlete kantorovi, že máte více než je povolený počet absencí protože jeho hodiny jsou v čase, kdy vaše tělo odmítá fungovat. Ale těch zbylých dvacet lidí to zvládne! Co dvacet! Stovky! Tisíce! Všichni to zvládnou, protože přece musí, neexistuje žádná jiná možnost.. Ale co kdyby existovala?

Co kdyby si pár chytrých lidí sedlo dohromady a řeklo si: No ono vlastně o tolik nejde! Tak přijďte jindy. Udělejte svojí práci, nemusíte pracovat ráno, udělejte to večer..
Měníme přece tolik věcí, už nechodíme ráno vítat příchod Slunce, tak proč musíme hergot vstávat v ty nelidský hodiny a všichni vyšlapovat do svých kanceláří, kde budeme dokud Slunce zase nezaleze.. Achjo.

Ubíjí mě normální život. Dřív jsem si myslela, že jsem kvůli tomu nějaká speciální sněhová vločka, co je prostě tak strašně zvláštní a jiná než ostatní. Dnes vím, že to podobně vidí velká spousta lidí. A spousta z nich vůbec nemá problémy, kterým čelím já. Ale přesto dokážou souhlasit s mým pohledem na věc. Tohle ale nemá být o nějaké revoluci, že chci místo v 9 ráno chodit do práce v 9 večer. To vůbec ne. Má to ukázat lidem, že moje tělo se rozhodlo fungovat jinak.. Můžu to logicky odůvodňovat jak chci, můžu být emocionální a brečet, že jsem dneska zas nic neudělala nebo můžu být pragmatik a smířit se s faktem, že jindy bude líp a že musím vytrvat, pokud chci nějak přežít v tomhle světě.

Můj mozek funguje neuvěřitelně rychle. Nechci tím říct, že mě každou půlhodinu napadá nová teorie vzniku vesmíru nebo lék na rakovinu, to fakt ne, velkou většinu času mě napadají fakt kraviny. Ale přesto je to mnohem náročnější než kdyby fungoval správně, správně rychle. Ten příval nápadů je super, do té doby, dokud je můžu plnit, dokud můžu pracovat a být produktivní. Protože když jen ležíte a zíráte před sebe, zatímco se vám hlavou honí tisíce nápadů a vylepšení.. to je nejhorší pocit, co znám.

Poslední dva měsíce jsem nefunkční. Odešla jsem z práce. Ze školy mě zatím nemůžou vyhodit. Občas nedokážu jít ani ven se psem. Nedělám to, co mě baví, nedělám ani to, co musím. Nepíšu články. Nestříhám videa. Zvládám akorát koukat na filmy a občas k tomu napsat recenzi. To je sice hezký, ale absolutně k ničemu. Vím, že to přejde, vždycky to přešlo. Vím, že zas budou dny, kdy se nezastavím a kdy budu dělat všechno s předstihem. Jen by bylo dobrý, kdyby přišly už brzo.

Tahle nezdvižnost, deprese, exekutivní dysfunkce. Je to to, co mě v životě brzdí nejvíc a to, kvůli čemu se nejvíc odděluju od normálu. To, že jsem nějak divná, asociální nebo působím na lidi negativně, jasně, to jsou problémy, na který občas narazím, ale ve výsledku jsou součástí mě, se kterou nijak zvlášť nebojuju, nechci jí vyléčit, jsem to já. Tohle bych nejradši vzala a odsekla od zbytku. Jako se operuje nádor. Vykuchat tuhle nemohoucnost, nechci to.
© ty autismy
Maira Gall