Autismus a terapie.

Celkem nedávno mě překvapilo, že na můj blog pořád někdo občas zavítá, čte mé články, píše komentáře nebo něco sdílí. Těší mě to a trochu mě mrzí, že už nemám tolik času, energie a chuti psát víc. Téma autismu si to určitě zaslouží. U nás je článků na některá témata tak málo, že je to až politováníhodné. 

Dnes jsem si sedla k počítači ale spíš s cílem vypsat svoje trápení a poskytnout pohled na to, jak může fungovat autista v klasické psychoterapii. 

Na úvod bych ráda řekla, že mé zkušenosti s terapií nejsou až tak obsáhlé, abych mohla hodnotit komplexnost terapie v Česku nebo třeba i porovnávat různé styly. 

Do terapie jsem se dostala poprvé asi v 15 letech, když jsem trpěla těžkými depresivními stavy a začínalo se to projevovat na mé školní docházce. Moje první terapeutka byla školní psycholožka, která mi dávala klasické testy typu ''nakresli strom a já ti řeknu, jestli jsi pesimista nebo optimista'' a i nějakého toho Rorschacha. Byla jsem u ní, myslím, dvakrát. Nepamatuju si už přesně, co jsem jí řekla, ale hádám, že něco ve smyslu, že jsem smutná a necítím se dobře. Ptala se mě, jestli jsem smutná natolik, že bych se pokusila si ublížit, což jsem zapřela, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda. Necítila jsem k ní důvěru. Nijak mi nepomohla. 

Můj další terapeut už byl zároveň i psychiatr. Docházela jsem k němu já, i moje máma, která mluvila o tom, že mám doma zatažené závěsy, tmu a mám velké problémy se spánkem. Že si se mnou neví rady. 

Tehdy moje terapie probíhaly tak, že jsem přišla, pozdravila a zastavila se na otázce ''jak se máš?''. Cítila jsem sice, že akutně potřebuju pomoc a proto jsem šla za odborníkem, ale svým emocím a tomu, co prožívám, jsem vůbec nerozuměla. I zdánlivě jednoduchá otázka, co měla otevřít téma mých nálad a toho, jak se cítím, byla pro mě příliš složitá. Když řeknu, že se mám blbě, bude se ptát proč. Ale já přece nevím proč, proto jsem tady. Když řeknu, že dobře, budu lhát - to nechci. 

Trvalo to asi půl roku, kdy jsem pravidelně docházela do terapie, kde jsem promlčela hodinu a zase šla zpátky domů. Tehdy to vlastně odstartovalo moje nejtěžší období, které trvalo od 15 do 17 let. Kdy jsem se začala aktivně sebepoškozovat, pokoušet o sebevraždu. 

Dnes vím proč. Že to všechno byla reakce na trauma tak velké a tak nevyslovitelné, že nikdo včetně mě netušil, co se vlastně stalo. Nevím, jestli by mi tehdy pomohlo, kdyby ze skříně vyskočil kouzelnej skřítek a řekl mi: ''Hele to asi nebylo úplně oukej, tehdy jak jsi měla sex s tím klukem a vůbec to nechtěla. A pamatuješ, jaký to bylo s děckama ve školce a na základce? To taky asi byl docela problém, ne? To nebylo úplně normální.'' Jsou to vlastně hrozně evidentní věci. Které ale moje hlava vytěsnila a proto jsem se v životě i na terapii tolik trápila. 

Když mi bylo 17, byla jsem 2 měsíce hospitalizovaná na psychiatrii s intenzivním dohledem. Šla jsem se tam jen zeptat na terapii. Když viděli moje jizvy a potvrdili si, že se opakovaně pokouším zabít, už si mě tam nechali. Brečela jsem, ale když jsem viděla, že to ostatním děckám přijde akorát k smíchu, zocelila jsem se a udělala jsem všechno proto, abych odešla brzo domů. Přesto to nešlo vůbec rychle.

Právě tam jsem se dostala do péče a terapie člověka, se kterým jsem strávila v terapeutickém vztahu dalších 7 let. 

Trvalo ale další dva nebo tři roky, než jsem se vůbec začala otevírat. Další rok, než jsem vůbec dostala správnou diagnostiku. 

A na některé věci přicházím ještě teď. 

Po tom, co se spousta věcí srovnalo a já zjistila, co je vlastně příčinou mých potíží a že je velká pravděpodobnost, že mě měli už dávno diagnostikovat s autismem, jsem se rozhodla vyhledat na vlastní pěst oficiální diagnostiku. Nikdy jsem nehledala terapii spojenou s autismem, nic takového ani nemám pocit, že bych potřebovala. Moje problémy jsou způsobeny traumaty, které třeba přímo souvisí s autismem, ale autismus pro mě není ta hlavní příčina. Nemám pocit, že to je něco, čím trpím nebo něco, s čím bych se měla léčit. Moje depresivní epizody a úzkosti přímo souvisí se zneužitím, šikanou nebo nátlakem ze strany okolí, a to je to, s čím nějak potřebuju pracovat. Fakt, že jsem se narodila s nějakou odchylkou v mozku, jak já ráda říkám, není něco, co můžu změnit a ani se nechci nějak přetvořit na člověka, co bude třeba míň konfliktní, ale bude nešťastný, protože nebude svůj.

Právě na základě těchto poznatků jsem se rozhodla vyhledat změnu v terapii. Specialistu na traumata. Měla jsem teda pocit, že už tomu trochu rozumím, že vím, že mám teda nějakej ten autismus, ale že můj primární problém jsou věci, co se mi staly, ne to, s čím jsem se narodila. 

Po pečlivém výběru jsem se dostala tam, kde jsem teď. A myslím, že to není moje finální zastávka. Pořád se dozvídám o nových přístupech a stylech terapie. O tom, jak funguje humanistická terapie, kde i mlčení má svůj smysl. O Pesso Boyden psychoterapii, která mě svým přístupem láká. 

Po těch více než deseti letech vím jedno - terapie je běh na dlouhou trať. Nedá se tam jít prostě jednou a čau, jsem vyléčená, zdravá a šťastná. Je to něco, do čeho musíte investovat svůj čas, peníze a hlavně energii a chuť něco řešit a pracovat na sobě. 

Teď jsem 2 roky bez medikace a můj stav určitě není tak stabilní, jak bych chtěla. Ale je to něco, s čím už umím pracovat, už jsem schopná hluboké sebereflexe a pojmenovávání problémů. Už jsem vlastně tak trochu sama sobě terapeutem. 

V souvislosti s autismem se často skloňují behaviorální terapie. Hlavně KBT nebo ABA. O ABA terapiích a jejich zrádné funkčnosti už jsem psala v minulosti. Ráda bych ale znovu zopakovala, že to je něco, co rozhodně nepodporuju. Proč - behaviorální terapie ve zkratce staví vždy na podmiňování. Na systému odměn a trestu. (V moderních terapiích už teda naštěstí hlavně těch odměn.) My ale nejsme zvířata, které lze cvičit pomocí keksíků a řetězu okolo krku. Chcete se naučit něčemu novému nebo se odnaučit nějaký zlozvyk? Pátrejte po tom, odkud to vede. Proč vám něco nejde - je to něco, co můžete a chcete změnit? Je to něco, co chcete změnit, abyste lépe zapadli mezi vrstevníky? A proč to potřebujete? 

Nebudu tady dlouze rozepisovat druhy terapií a přístupy terapeutů, které si já osobně myslím, že ''jsou v souladu s autismem.'' Ono to ani pořádně nejde. Všichni jsme individuální. Můj současný terapeut mi byl doporučen jiným dospělým autistou a ačkoliv spolu víceméně fungujeme, nejsem na 100% spokojená a budu brzy hledat jinde. Terapie je tak specifický vztah, který může fungovat jen pokud si navzájem sednete a věříte, že si absolutně netroufám dávat nějaké poučky nebo doporučení. 

Snad jen, že má cenu hledat, dokud nebudete mít pocit, že se váš život opravdu dává do pohybu. 

Pokud čtete tento článek dnes, dovolte mi vám popřát, ať v klidu přežijete Vánoce. Já budu o Štědrý den sama. Cítím se velmi osamělá, ale zároveň dost vyrovnaná na to, abych všechno v pohodě zvládla. Moje předsevzetí je, abych se k psaní vrátila dřív než zase za rok. :)

Povídání o šikaně.

Motivaci psát články mám, ale energii a čas úplně ne. Každopádně dnes se stalo něco, co nevím, komu a kde mám říct a do další terapie to asi nevydržím.

Fotka je moje, takže autorský práva atd, nekrást, díky.

Na živých knihovnách se mi víc než jednou stalo, že po tom, co řeknu svůj příběh (diagnóza autismu, trauma ze sexuálního násilí, šikana, deprese, psychické problémy), mi děti řeknou něco ve smyslu ''a řekla jsi to mámě?'' ''a jaký máš vztah s rodiči?'' ''co na to řekli rodiče?'' .. nikdy moc nevím, co jim odpovědět.

S rodiči nemám špatný vztah. V minulosti jsem měla období, kdy jsem nemluvila s tátou, ale je to za mnou. S mámou jsem nikdy neměla dlouhodobý konflikt. Na druhou stranu jsem dospělá a nechci na nich být závislá, ať už finančně, psychicky nebo jakkoliv. Nechci poslouchat, jak mám udělat to nebo tohle, co si mám uklidit a kam mám jít. Vím to už dobře sama, mám svoje priority. A tak je to v pořádku, je to zdravý vztah.

Přesto jsou věci, které jsem rodičům nikdy neřekla a nevím, jestli někdy řeknu. Je pro mě paradoxně jednodušší to říct partě teenagerů na knihovně, napsat to veřejně na blog nebo říct to známýmu u piva. Mezi tyhle věci patří moje sexuální orientace, genderová identita, to, že jsem obětí sexuálního násilí a šikany. Takhle to napsat není složitý. Není to něco, za co bych si podle mě zasloužila potlesk. Říct to nahlas je o hodně % složitější, ale naučila jsem se to. Huhňám, koktám, zadrhávám se, ale dám to.

Jak s tím ale začít u lidí, u kterých se bojím reakce ze všeho nejvíc. Sexualitu dejme stranou, protože to není něco, co mě aktuálně trápí a chtěla bych s nimi řešit - nemám pocit, že to nutně potřebují vědět. Co mě ale občas naštve je, jak nemají ani tušení, čím jsem vlastně prošla v dětství a pubertě. Jak to berou jako něco, co nebylo doma, tak to neviděli, neexistuje. Od mimina žiju v domácnosti jen s mámou a proto se to týká především jí.

Dnes se stala situace, co mnou tak otřásla, že pořád nevím, jak jí dát do slov a zareagovat. Byla jsem u mámy na návštěvě a ona si povídala se známým o jeho dětech, on, že je na ně pyšný a že cítí, že opětujou jeho lásku. Všechno dobrý. Pak z nějakýho důvodu přišla řeč na vyzvedávání dětí ze školy. Máma s humorem začala rozebírat, jak jsem jí ve třetí třídě řekla, že už mě nemá vyprovázet do školy. Že mě má vysadit za rohem a odjet. Brala to se srandou jako že už jsem vyrostla a nechtěla jsem se s ní loučit.

Co ale neví je, že proč jsem tohle udělala bylo, že v moment, kdy mě kdokoliv z děcek viděl vystupovat z auta a loučit se s mámou, měla jsem to na talíři celý den. Možná jsme měli lepší auto než oni, možná mi záviděli, že moje máma mě do školy odveze po cestě do práce v Praze. Možná mě prostě nenáviděli z jinýho důvodu, protože jsem byla divná, jiná než oni a tohle byla jen záminka. Proč jsem nechtěla vystupovat z auta před školou bylo, protože jsem nechtěla, aby mě za to někdo zbil. Nechtěla jsem, aby mi za to vysypal penál. Nechtěla jsem, aby mi odsunul židli než jsem si stihla sednout. Nechtěla jsem, aby mě trefoval míčem do hlavy.

Možná, že prostě nemusím vědět, jak o tom mluvit, ale prostě začít. Moje otázka ale je, proč vlastně. Protože si mají lidi přede mnou dávat pozor na to, co říkají? To asi ne. Protože to vytrestá děcka, co mi tohle dělali? Určitě ne, sotva si pamatuju některá jejich jména, jak jsem to potlačila. Nabízí se odpověď, že mi to pomůže od frustrace z toho, že to ty lidi netuší.

Mockrát jsem slyšela něco ve smyslu ''řekni to mámě, to bude dobrý'' nebo ''zkus si o tom promluvit s mámou''. Proč ale.. Skrývá se za tím nejistota lidí, co to říkají a jejich vlastní kostrbatý vztah s rodiči? Je v tom takový to univerzální nastavení, že rodič je bůh a po rodiči je to partner? Já chci být já, nechci být člověkem, kterýho chce máma nebo můj přítel. A neznamená to, že bych je proto měla o něco míň ráda. Ale chci věci dělat v čas, kdy já chci a kdy já jsem připravená.

Je pořád spousta věcí, o kterých jsem vlastně nikdy pořádně nikde nemluvila a často je to proto, že jsem si je ukryla tak hluboko v sobě, že jsem na ně úspěšně na nějakou dobu zapomněla. Jenže oni vyplavou dřív nebo později. A ať je to radši dřív, dokud s tím můžu něco dělat.

Věděli jste, že v současné době neexistuje v republice žádná podpůrná skupina nebo terapie pro lidi, co jsou nebo byli obětmi šikany? Existuje pro alkoholiky, pro trans lidi, pro autisty. Ale ne pro ty, kteří zažili šikanu. Jasně, můžete namítnout, že to je obsaženo v těch zmíněných, ale vlastně není. Je to separátní problém a to je něco, z čeho jsem pořád hodně nesvá u sebe samé. Protože to jsou všechno věci, co mě formují.

Když si vybíráte postavu do videohry, nastavujete věci jako věk, vzhled, koníčky, práci a podobně. Když jsem se já narodila, tak jsem si asi vybrala level hardcore, protože já prostě nemůžu mít jednu škatulku. Ono se z toho strašně snadno dělá sranda, jakože ''did you just assume my gender'' a ''jo, my víme, chceš bejt zajímavá, tak k maniodepresivitě máš ještě bolavý koleno'' nebo tak něco. Já těch odchylek od normálu mam tolik, že si fakt občas řikam, jestli to nedělám nějak podvědomě schválně, jestli prostě se nechci od narození lišit a mozek si to tak nastavuje pak ve všem od zaměstnání, vzhledu přes sexualitu a koníčky. Někdo asi namítne, že to není nic neobvyklýho, že jsou i další lidi jako já a asi jsou, ale i tak mám občas pocit, jestli ze sebe nedělám něco víc než fakt jsem. Jestli nemám syndrom sněhové vločky, kdy se ve všem podvědomě snažím dokázat, že jsem jiná než ostatní. Přitom víc než cokoliv jinýho jsem si v životě přála, abych byla aspoň chvilku neviditelná, normální nebo nezajímavá.

Jenže i teď když to čtu, tak vidim, že to prostě vždycky bude někomu připadat, že si stěžuju na něco, co je vlastně výhoda. Pokud tohle čtete, tak věřte, že vědomě to nikdy nebyl můj záměr. Ráda bych byla zajímavá ve svojí práci, ve fotografii. Ale tím to hasne, všechno ostatní bych mnohem radši měla jako cis hetero zdravá hubená holka s průměrným IQ a vzděláním. Ale to nejsem.

Nevim, co jsem tímhle článkem chtěla vlastně říct a štve mě, že to asi je dost ukňouraný. Pointou pro mě asi je, že existuje opravdu hodně hodně lidí, co prošli šikanou a neexistuje pro ně žádný systém, co by jim pomohl a návod na to, jak to řešit s rodiči. Nebo aspoň já o žádným nevím.