Stuprum.

Dnes tu napíšu něco, co jsem zatím nikdy nikam veřejně nenapsala. Budu psát o tom, jak jsem byla znásilněna. Jak s tím žiju a bojuju.

Podle harvardské studie jsou dívky na austistickém spektru nebo s ADHD náchylnější k sexuálním útokům na jejich osobu. Osobně znám jen málo dalších lidí, kteří se o svém traumatu nebáli mluvit nebo alespoň ho osobně sdíleli se mnou. Jak by jich taky bylo hodně, když z médií se hrne výsměch obětím #MeToo a převládá názor, že ve většině případů si za to ta holka může sama. O tom, že může být znásilněn nebo zneužit i muž, se nemluví pro jistotu vůbec. 

Zjistila jsem, že je důležité zatnout zuby a říct to dalším lidem. Dělám to na živých knihovnách pro Amnesty, udělala jsem to na psychoterapiích a řekla to několika kamarádům. Nikdy jsem o tom nemluvila s rodiči. Nikdy jsem to nenahlásila na policii. Nikdy jsem to o sobě veřejně nerozhlašovala. Nikdy by mě nenapadlo to vytáhnout, abych snad někde dostala úlevy nebo abych v lidech vzbudila lítost. 

Pokud ale tenhle článek pomůže jednomu jedinému člověku si uvědomit, že v tom není sám nebo pokud pomůže lidem, aby se zamysleli o tom, jestli nemají ve svém okolí někoho, kdo prošel tím samým.. bude mi to úplně stačit. Dnes už o tom chci mluvit a chci to sdílet. Ne proto, že by se mi to líbilo nebo protože mi to nedělá problémy. Ale protože jsem zjistila, že to pomůže druhým. A samozřejmě to taky ztrácí tu sílu, když to řeknu už potolikráté nahlas. Všichni bubáci ztrácí svou moc, když se jich nebojíte a mluvíte o nich. 

................

Bylo mi čerstvě 15 a zoufale jsem se chtěla začlenit do společnosti spolužáků. Nechtěla jsem být jen ta, kterou tolerují, chtěla jsem být něčí nejlepší kamarádka, najít si kluka, chtěla jsem, aby mě měl někdo rád. Takže jsem dělala cokoliv mě jen trochu napadlo, abych toho docílila. Mezi jedním takovým pokusem byla i mnou organizovaná rozlučka / party. Spousta spolužáků odcházela po čtyřech letech osmiletého gymnázia jinam a naskytla se příležitost udělat pořádnou party před tím, než všichni odejdou. A mně se nějakým způsobem podařilo vyhnat mámu s babičkou z bytu na chalupu, takže mě hlídal jen mámy přítel, který byl ze všech tří nejvíc benevolentní. Už ani nevím, jak jsem to udělala, ale vysvětlila jsem mu, že k nám přijde pár mých spolužáků, nejspíš budeme pít a bavit se dlouho do noci. Pochopil to a nechal mi k tomu prostor. Bohužel jsem nejen já, ale i spousta dalších, co ten večeř přišli, nebyli na takovou volnost připraveni.

Alkohol tekl proudem, někdo přinesl trávu, všichni se začali podezřele párovat. Někteří už přišli spolu, ale většina se družila až ten večer. Byla jsem smutná, že jsem klasicky sama v davu lidí a po ruce byla lahev vodky. Nemám absolutní tušení, kolik jsem toho vypila, co všechno a chybí mi asi hodina vzpomínek. Podle vyprávění jsem si v koupelně svlíkla kalhoty a šla jen ve spodkách do pokoje, kde jsem usnula. Pravděpodobně, protože jsem na to zvyklá, když doma nikdo není, tak jsem to udělala opilá, protože opadly veškeré zábrany. Nevím, jestli to bylo tohle nebo něco dalšího, co odstartovalo, co se stalo potom.

Když jsem se probudila, v posteli se mnou byl další člověk, tehdy spolužák. Byla jsem unavená, opilá a rozespalá a nepochopila jsem, co tam dělá a co po mě chce. Pokoušela jsem se mu říct, ať jde pryč, že chci být sama. Že mě to hrozně bolí. Ne, nebránila jsem se hodně, nebyla jsem toho schopná. Brečela jsem a chtěla jsem umřít. Ale na druhou stranu jsem si říkala, že to budu mít za sebou. Že nebudu panna do konce života. Že se mu třeba líbím a chce se mnou chodit a to, že to teď bolí, je asi normální a musím to vydržet. Že můžu být konečně jako ostatní, co už byli starší a měli sex, že mě to nějak posune ve vztahu k nim. 

Když usnul a já se vyplížila z pokoje, protože jsem bolestí vystřízlivěla a spát nemohla, našla jsem pár spolužaček v obýváku. Řekli mi, že jsem to měla čekat, že tohle se na podobných akcích děje vždycky. Nikdy před tím ani potom jsem na podobné akci nebyla. Z jejich konverzace a toho, jak se všichni chovali, jsem pochopila, že to bylo vlastně úplně v pohodě a moje obavy byly zbytečné. Nerozumněla jsem té situaci, tak jsem to přijmula. Napomohl tomu i fakt, že moje tehdy nejlepší kamarádka spala s jiným spolužákem ve stejnou dobu. A nikdy si nestěžovala nebo nevyjádřila, že by to nechtěla nebo se jí to nelíbilo. Takže to bylo jen moje vina, že mě to bolelo a že jsem to nehtěla a nebyla připravená.

S tím jsem žila asi další tři roky. Nevěděla jsem, proč mi vadí spát ve vlastní posteli, proč se mi při pomyšlení na sex dělá fyzicky špatně nebo proč mi vadí i dotyk na ruce od druhého člověka. Netušila jsem, proč mám těžké deprese, poruchu spánku a sebevražedné sklony. Opravdu jsem nevěděla proč. Nikdy jsem si to nespojila. Věděla jsem, že jsem smutná z toho, že nemám žádné nebo jen hodně málo kamarádů, že mě trápí, že nedokážu s nikým komunikovat a že jsem pořád sama. Ale že to všechno se zhoršilo té letní noci, to mě vlastně vůbec nenapadlo. 

Poprvé jsem začala uvažovat o tom, že to možná nebyl normální sex a nebylo to v pohodě, až dlouho potom. Až potom, co jsem narazila na články od jiných ''survivors'' a pátrala po tom, proč mi tolik vadí vidět násilný sex ve filmu, jsem začala přemýšlet nad tím, jak se ke mně vztahuje slovo znásilnění. Spoustu let jsem neměla žádné další sexuální zážitky, ani v náznaku. Ne, že bych se cítila asexuálně nebo mě nikdo nepřitahoval, prostě jsem neměla nikoho, s kým by to šlo. Když se konečně někdo našel a já zjistila, že mám obrovský blok, musela jsem to nějak odůvodnit. A tehdy poprvé jsem řekla něco ve smyslu, že se mi v minulosti stala špatná věc a proto teď nemůžu. 

Psychiatrovi jsem o tom řekla jen jednou a taky roky potom, co jsme se znali. Kamarádkám jsem to řekla roky potom, co jsme se bavily. Pak jsem zjistila, že říct to, pomáhá. Že je to pořád strašný a ty vzpomínky nikdy nesmažu, i když bych moc chtěla. Ale že vysvětlit lidem, co se mi stalo, může být v dlouhodobém hledisku i přínosem. Padly a padají otázky, jestli jsem to hlásila na policii. Nehlásila. Proč ne? Vážně si myslíte, že mám jít s tímhle příběhem za policií? Že jsem jako patnáctiletá autistka nepochopila, co se děje, ale pak mi vlastně došlo, že mě někdo znásilnil? I kdyby je to zajímalo a udělali z toho zápis.. Já vím, kdo mi to udělal. Znám jeho jméno a dokázala bych se s ním i spojit, kdybych chtěla. Nechci to s ním řešit. Nechci být označena za lhářku, protože to udělá v obraně každý. Je to pro mě uzavřené. Už mě to ovlivňuje minimálně. 

Nedávno jsem si uvědomila, že jsem to nikdy nepsala do článku. Ani na svým minulým blogu, který měl jednu chvíli docela úspěch, než jsem začala dostávat nenávistný komentáře a položilo mě to tehdy natolik, že jsem ho smazala. Teď jsem starší, zkušenější a taky silnější. A chci to tady mít. Pro sebe i pro ostatní. Pro ty, co na to můžou náhodou narazit, až budou googlit, jestli to, co se jim stalo, je normální a děje se to i ostatním lidem. Děje se bohužel spousta příšerných věcí. Ale tím, že o nich budeme mlčet nebo za ně vinit ty, kterým se dějou, je nijak nezlepšíme. 

Taky jsem nevěřila tomu, že mluvit o tom, je dobrý nápad.. že mluvit o traumatu může pomoc. A může. Ne třeba hned, ne za hodinu, někdy ne ani za pár dní, ale časem ano. Často jsem měla a mám pocit, že to některé lidi nezajímá. Dokud jsem nenašla lidi, kteří mě vyslechli a dali mi takovou zpětnou vazbu, která dávala smysl. Že to byla fakt hrůza. Že to není něco normálního, co se prostě děje. Že jsem si za to nemohla sama. Že to je potřeba řešit a třeba to bude i trvat. 

Sebepoškozování autistů.

Někdy mě trápí, že si nerozumím ani s rodinou nebo nejbližšími. I s člověkem, se kterým žiju v jedné domácnosti mám problém udržovat oční kontakt nebo mu rozumět, co říká. Autismus není něco, co zmizí, když jsem šťastná nebo když jsem s někým, koho mám ráda. Neberu to jako handicap, beru to jako odlišnost. Dřív to ale tak nebylo. Dřív jsem se za každou podobnou věc, co mi nešla nebo jsem jí nerozuměla, trestala.

Sebepoškozování je téma, které se netýká zdaleka jen autistů, ale i spousty lidí s mentálními poruchami nebo jinými nemocemi. Sebepoškozování nevypadá u každého stejně. Ne každý si vezme klasickou žiletku z drogerie a do kůže si ryje čáry nebo slova. Každý, kdo nějak funguje ve společnosti, se ale setkává s otázkami. ''Od čeho máš ty jizvy?'' ''Ty ses někde pořezal/a?'' ''Ublížil ti někdo?''. Spolužačka s hraniční poruchou mi dokonce tuhle vyprávěla, že se jí někdo ptal, jestli ty jizvy na stehně má, že jí pokousal žralok.

Dnes nebudu psát o tom, proč se poškozují ostatní, ale jak sebepoškozování a sebeubližování souvisí s autismem.

Hromady rodičů, kamarádů, asistentů nebo lékařských pracovníků se neustále dokola ptají, jak zabránit tomu, aby se jejich svěřenec bil do hlavy, kousal sebe nebo ostatní, trhal si vlasy, škrábal se a tak podobně. Odpověď není pro všechny stejná, neexistuje návod, jak se sebepoškozování zbavit. Můžu mluvit z vlastních zkušeností a z poznatků o ostatních, o kterých jsem četla.

Agresivní chování vůči sobě vzniká, když je člověk neustále nucen potlačovat své emoce. Ať už kladné nebo záporné, ačkoliv sebepoškozování začíná ve velké většině případů kvůli těm záporným. Je to jako metafora s přetékajícím pohárem, v nějakou dobu prostě pohár emocí přeteče. A kolikrát stačí opravdu málo.

Řezala jsem se, bila jsem se, snažila jsem si rozrazit hlavu, kousala jsem se, škrábala se. Když mi někdo naznačil, že jsem něco nepochopila. Když jsem měla pocit, že nezapadám. Když se někdo smál a já myslela, že se směje mě. Když mě někdo urazil. Když jsem řekla něco špatně. Když jsem byla zamilovaná, ale ten druhý člověk to neopětoval. Když jsem byla ta jediná v místnosti, koho si nikdo nevšímal. Takhle bych mohla pokračovat dál.

Tehdy jsem nevěděla, že se mi uleví, když půjdu za někým, komu věřím nebo za doktorem a řeknu mu všechno to, co se ve mě děje. Že i psaní podobných článků jako je tenhle může být částečná terapie. I když jsem zkusila to všechno, často to nestačilo. Těch potlačovaných pocitů bylo prostě moc a draly se ven. Vzít žiletku a říznout se přinášelo až euforickou úlevu. Naopak vynadat si a bouchat hlavou o zeď byla forma učení se toho, co smím a co nesmím dělat. Bylo to sebetrestání. Místo, aby mě vynadal rodič a naplácal mi na zadek, já ho předešla a bouchala jsem se o zeď. Protože to, co tomu předcházelo bylo špatně a já cítila, že je to moje vina. Protože jsem divná, protože neumím komunikovat, protože mě přece nikdo nemůže mít nikdy rád, když jsem taková jaká jsem.

Je to asi 3 roky, co jsem se naposled řezala. Potom, co jsem byla zavřená na psychiatrii, když moje máma objevila krev a jizvy, jsem měla dlouho strach se znovu říznout, aby mě nezavřeli znovu. Ne proto, že bych si myslela, že řezání je špatné nebo že mi škodí, ale protože jsem se bála blázince. I to je motivace samozřejmě, ale je to motivace špatná. Byly situace, kdy jsem byla tak zoufalá, že jsem rozbila skleničku, jen abych se mohla pořezat. Nic jiného jsem po ruce neměla a to nutkání bylo silné asi jako při závislosti na drogách.

Alkohol všechno zhoršoval. Hádám, že podobně můžou děti reagovat i na ''oblbující'' léky. Ztratí zábrany a chuť si ublížit je tak silná, že dojde k akci.

Ať už si autista ubližuje proto, že cítí úlevu nebo protože se mu líbí bolest, první cíl je snad vždy stejný.. potrestat se. Trest. Právě i v terapiích typu ABA je trest něco, co funguje k ''nápravě'' chování autisty. I v běžné dětské výchově se má za to, že za ''špatné chování'' se má dítě potrestat. Autista jednak nerozezná správně situaci, kdy je trest oprávněný a kdy ne a druhak často nechápe, za co vůbec je trestán. Další problematickou věcí je, že pokud trest přijde po meltdownu nebo shutdownu, jen zhorší potlačování, které opět musí nutně vést k nějakému výbuchu.

Rodiče takzvaných nízkofunkčních autistů mi často argumentují tím, že jsem nikdy neviděla jejich nebo jiné autistické dítě v meltdownu, v záchvatu. Neviděla. Já jsem byla to dítě. Já jsem ještě před nedávnem skrývala svoje záchvaty a chtěla si rozrazit hlavu. Já nikdy nevím, kdy další takový záchvat přijde, protože to není vyloučeno.

Jak tedy podobnému chování předcházet z pozice rodiče nebo opatrovníka a kamaráda autisty?

Žádné fyzické tresty. Žádné svazování, omezování pohybu, ne-li zavírání do klece a podobné hrůzy. Podpora bezpečného stimmingu. (!) - ani nedokážu zdůraznit, jak tohle může pomoc psychice autisty. Není nic špatného na mávání rukama, kývání se, běhání dokola, atd atd. Podporujme tohle ''vybití energie / přebytečných emocí'' než se autista uchýlí k tomu sebenásilnému.
A samozřejmě tolerance. Dát autistovi čas na regeneraci, nenutit ho do aktivit, které jsou mu očividně  silně nepříjemné - brečí, řve, je agresivní. Každý autista a troufám si říct, že skoro i každý člověk je schopen nějaké komunikace. Často ne té verbální a ne té, na kterou jsme zvyklí. Ale i gesta, zvuky nebo samozřejmě doprovodné jevy emocí typu pláč nebo smích, i to je komunikace. Je na nás, abychom se jí naučili vnímat.

Nedávno jsem si teprve uvědomila, že na živých knihovnách o sebepoškozování moc nemluvím. Hlavně tedy z časových důvodů, ale i tak. Přitom je to součást mého života, která jeden čas byla i hodně častým jevem. A je to také věc, která se u autistů hodně problematizuje. ''Co budu dělat s dítětem, co se vytrvale bije do hlavy?'' ''Jak mám zabránit tomu, aby byl/a agresivní?'' ''Moje dítě si začne ubližovat, když ho nezastavím.''  Je to jedno z předních témat, ale odpovědí na tyhle otázky je málo. Začátkem je, začít své dítě vnímat jako rovnocennou osobu, i když třeba není schopno klasické komunikace. Nenutit ho se začlenit do společnosti za každou cenu. V dnešní době mohou lidé žít mimo, není to tak velký problém jako v minulosti. Ale hlavně otevřeně o tom mluvit, nebát se toho a nepodléhat tabuizaci.

Neříkám, že mám recept na to, aby každý autista byl šťastný a už se nikdy neuhodil. Nevím ani, jestli to třeba zítra nepřijde na mě samotnou. Ale chci otevřít konverzaci na toto téma a nebát se toho.