Představte si situaci, kde se bavím s jedním člověkem o jiném člověku.
Já: ''No a pak říkal tohle a tohle, a blablabla.''
člověk: ''Aha, ok. Tak to jo. :-)''
Načež z konverzace vyplyne, že mi to říkal ten třetí online, ve zprávách nebo prostě v psané komunikaci a reakce lidí je:
''Jo aha, vy jste si jen psali? Nemluvili jste spolu doopravdy? Aha.''
????
Jsem zase jediná, kdo tohle nechápe? Vy nepíšete, co říkáte? Neříkáte, co si myslíte? Sdělujete vůbec někdy ostatním to, co se odehrává ve vaší hlavě? To je to taková zvláštnost?
U mě je velký, ne-li obrovský, rozdíl mezi mou mluvenou a psanou komunikací. Při psaní dokážu vyjádřit skoro cokoliv, dokážu i relativně popsat svoje emoce, i když třeba škrobeně, dokážu psát-mluvit o čemkoliv. Ale moje pocity, moje myšlenky... Ty se nemění.
Jen když jsem konfrontována s konverzací z očí do očí, slova mi nejdou z pusy a zapomínám, co jsem chtěla říct, jsem příšerně rozptýlená a přehlcená a vyjadřuju se mnohdy útržkovitě a většinu času mlčím.
Pořád ale to, co si myslím, je to stejné, to co říkám si neodporuje s tím, co píšu, maximálně toho řeknu nahlas méně. Takže proč by to, co je psáno, mělo menší hodnotu? Proč konverzace s někým skrze text je méněcenná oproti té, kde jsme v jedné místnosti a mluvíme nahlas? Lidé můžou lhát. Můžou lhát z očí do očí, můžou lhát v smsce. Pořád nechápu, kde je ten propastný rozdíl...
Občas bych chtěla, aby existovaly brýle, které bych jiným lidem nasadila, aby si prožili třeba půl hodiny v mojí kůži. Zajímalo by mě, kolik z nich by mělo po pár minutách nervové zhroucení.
Žádné komentáře
Okomentovat