Dnes budu mluvit o tom, co je to skripting a jaký má význam v životě autistických dětí a dospělých.
Existují dva druhy skriptingu nebo skriptování, a to
echolalický skripting a
sociální skripting. Co to tedy vůbec znamená skripting/skriptování? Slovo script znamená v angličtině scénář, v češtině máme také slovo skripta, oboje se váže k nějakému druhu textu, který vám říká, co máte dělat, co máte vědět. Zjednodušeně jsou to nějaké notičky, návod, seznam věcí toho, jak máte postupovat. A to je i to, o čem chci psát, skriptování jako takové je nějaká forma naučených frází, které autista používá za účelem komunikace.
Echolalický skripting je tedy skriptování, které závisí na echolálii, na tom, co autisté odposlouchají a opakují. O echolalii už jsem
psala minule. Je to opakování slov nebo jednoduchých frází. Echolalický skripting je akorát opakování delších částí dialogu, složitějších frází nebo větných konstrukcí. Ve velké většině je to recitace vět z knihy, filmu, videa a podobných médií. I proto se echolalickému skriptingu někdy říká tzv. "TV talk".
Ve chvíli, kdy autista používá echolalii nebo echolalický skripting, se může zdát, že je ve svém světě a vůbec nedává pozor, o čem se mluví, tahle představa je ale často mylná, protože my se v tu chvíli zapojujeme do sociální komunikace, jen ne tradičním způsobem. Používáme to v podobném smyslu
jako stimming, je to pro nás uvolňující, je to zábava. Přesto je to ale i metoda vyjadřování se, zapojení se do konverzace jinak než typickou interakcí. Je to poukázání na sebe, takový malý výkřik "Hele, já jsem tu s vámi taky!".
Jak to tedy může vypadat v praxi? Představte si, jak rodina sedí u večeře a baví se o tom, jaký měli den. To je třeba něco, co autisté nechápou úplně stejným způsobem jako neurotypici. V tu chvíli může autista použít citát z filmu nebo knížky, pravděpodobně protože mu to vyvolalo asociaci a tohle je jeho forma sdílení komunikace. Například u nás doma mi rodiče často opakovali citáty z filmů, když jsem byla malá a pro mě už tak existují skripty, které používám v určitých situacích. Konkrétní příklad je třeba
hláška z filmu Pelíšky: "Rozkaz zněl jasně. Nesmí projet za žádnou cenu!" nebo často špatně parafrázovaná verze: "Rozkaz zněl jasně! Zlikvidovat muže s koženou brašnou." A já teď kdykoliv je nějaký úkol, který jsem hrdě splnila nebo ho jdu právě plnit, vesele říkám: "Rozkaz zněl jasně!" A je jedno, jestli jde o to, uvařit oběd nebo koupit šunku. Mám prostě svůj vlastní rozkaz a je to pro mě sranda. Samozřejmě, když podobnou větu řeknu někomu, kdo ten film nikdy neviděl a v běžné každodenní situaci, vůbec to nepochopí. A podobných hlášek nebo citátů mám spoustu, které používám. Například ze seriálu Brooklyn Nine-Nine používám větu "Are you so proud of me?" (Že jsi na mě táák hrdá?), což říká hlavní postava svojí přítelkyni, vždycky když udělá něco, na co by ona byla pyšná. Já to říkám vždycky, když udělám něco, na co bych já i moje soulmate byla pyšná. Účelem je potvrzení toho, že to, co jsem udělala, bylo správně, je to o validaci.
Autisté nejsou jediní, kteří opakují hlášky z filmů nebo věty z knih, ale je pro nás typické, že ne vždy vystihneme situaci, kdy je vhodné podobnou frázi použít. Taky se nejspíš lišíme v tom, že když já cituju nějakou postavu, přesně si vybavím tón hlasu, mimiku a situaci, kdy podobnou větu říká, pokud jde o knížku vybavím si font, ve kterém jsem jí četla nebo ilustrace či vůni jejích stránek.
Proč to autisté dělají? Jednak proto, že je to pro nás legrace, zábava, je nám to příjemné, ale zároveň proto, že je to pro nás metoda vyjadřování, často nepochopená. V emočně vypjatých situacích třeba dokážu opakovat citaci z knihy, která se k tomu momentu nějak vztahuje a místo použití slov "vlastních", používám slova někoho jiného, které dokážou líp vystihnout to, co cítím.
Není to tedy jen něco, co nám pomáhá cítit se dobře, jako třeba stimming, ale je to forma komunikace. I rodičům autistických dětí může echolalie pomoc v tom, že se dá celkem snadno vypozorovat, v jakých situacích se objevuje nejvíce a pak už jen zbývá zjistit proč, jestli tím autista vyjadřuje pozitivní nebo negativní emoci.
Sociální skripting - učíme se, co kdy použít odposloucháváním frází a opakujících se vět v komunikaci ostatních. I proto můžou autisté znít někdy roboticky nebo monotónně, protože ve výsledku většinu naší komunikace tvoří opakování toho, co jsme někde slyšeli a našroubování oné fráze na konkrétní situaci.
Nejvíce sociální skriptování využívají spíše teenageři a dospělí, i když i děti se učí sociálnímu skriptování už v raném věku. Je to způsob učení se komunikaci, u neurotypických dětí probíhá automaticky v pozadí, ale u nás je to mnohem více vědomý proces. Poslepováním toho, co slyšíme ve filmech, na veřejnosti v dialozích lidí okolo a v komunikaci našich blízkých se dostáváme k vytvoření něčeho, čemu neurotypici říkají "vlastní slova". Naše "vlastní slova" se neskládají ale automaticky v naší hlavě, proto také používám ty uvozovky, ne, jsou to slova, která jsme převzali od ostatních a udělali si z nich svojí řeč.
Pro neurotypiky může být sociální skriptování znakem malého sebevědomí nebo dokonce hrubosti, my ho ale nepoužíváme proto, že bychom vás neměli rádi. Pokud vám říkáme stejným stylem to samé každý den, třeba vás zdravíme pořád stejně, na stejné otázky odpovídáme pořád stejně, není to proto, že bychom byli drzí a protože nás nezajímáte. Naučený skript nám pomůže zareagovat v co nejrychlejším intervalu a s jistotou, že to, co řekneme, bude v dané situaci sociálně správné. Snažíme se socializovat, i když nám podobné detaily přijdou zbytečné nebo zdržující. Pro mě je stále nepochopitelné, proč si lidi říkají "Ahoj" nebo "Dobré ráno" každý den, i když se viděli před tím a kolikrát onoho člověka ani nechtějí zdravit. U nás doma si už celkem zvykli na to, že jim neodpovídám slovně a jen zamávám zpátky. Já nechci být nepříjemná nebo hrubá, vím, že neurotypici tohle cítí jinak a mají radost z toho, když s někým mluví, i když neříkají nic důležitého a nechci to nijak snižovat, jen to prostě jde mimo mě. Proto neberte fakt, že se autista snaží nějakým způsobem socializovat na lehkou váhu, není to pro nás až tak jednoduché.
Skripty mi pomáhají používat nacvičené odpovědi v podobných situacích, jako když vám někdo, kdo není váš nejbližší přítel řekne "Ahoj" nebo "jak se máš?". Skripting mi dovolí nezatěžovat svojí mozkovou kapacitu tím, že budu přemýšlet nad všemi možnými nebo vhodnými odpověďmi na otázku "jak se máš?". Pro ostatní je totiž tohle naprosto automatické, na otázku "jak se máš?" nebo "co je nového?" odpovíte prostě "mám se dobře a ty?" nebo "všechno dobrý" případně jinou odpověď, ale ta už bude automaticky sociálně přijatelná a nemusíte o tom vůbec přemýšlet. Pro mě tohle zautomatizované není a dlouho mi trvalo, než jsem se naučila, že na otázku "jak se máš?" se neodpovídá po pravdě jako třeba "teď je to lepší, protože jsem na nových prášcích, takže dokážu ráno vstát celkem dobře z postele, ale pořád mám strach, že se to vrátí" tohle nikdo slyšet nechce, i když to opravdu je odpověď na otázku, jak se mám. Proto v nových situacích nevím, co se ode mě čeká, že řeknu, ve velké většině se uchýlím k nějaké nacvičené frázi, která bude dost obecná na to, aby to nebylo nevhodně řečeno. Když použiju zapamatovanou odpověď, nemůže mě reakce tolik překvapit.
Neurotypici, ať už rodiče nebo kamarádi autistů, se můžou snažit docílit toho, aby používali "vlastní slova". Pravdou je, že po určitém čase, kdy se autista začne cítit dostatečně pohodlně v konverzaci se známým/kamarádem/členem rodiny, kterého běžně nevídá, začne používat svoji přirozenou řeč. Tenhle proces ale může trvat třeba měsíce nebo i roky. V mém případě, začátkem každého vztahu je sociální skripting, naučené fráze. Je velmi důležité si uvědomit, že naše "vlastní slova" nebudou jako ta neurotypická. Naše přirozená komunikace může vypadat vskutku všelijak, třeba nonverbálně (mávání rodině) nebo použitím echolalie či úplně jinak.
Je rozdíl mezi říkáním sociálně přijatelných věcí a vyjadřováním toho, co si doopravdy myslíme. U neurotypiků třeba platí, že když se jich někdo zeptá: "Sluší mi tohle?" a i když si myslí, že ne, tak to neřekne nahlas, protože to je znak hrubosti a neslušnosti, na místo toho automaticky zalže. Ač to třeba v jeho hlavě ani lež není, je to automatická odpověď. Pro autistu je ale přirozenější říct to, co si doopravdy myslí a cítí, proto je pravděpodobné, že řekne "Ne, to vypadá děsně" a odmává si to pryč. Vy jste tuhle odpověď slyše nechtěli, je to odpověď špatná i když naprosto přirozená a ne myšlená nijak špatně. I proto používáme sociální skripting, abychom předešli podobným komplikacím.
Pro autistické dítě může být přirozenou reakcí na: "Jak se jmenuješ?" vyprávění o jejich speciálním zájmu, vydávání zvuků nebo stimming. Opět tou správnou odpovědí je ale jméno a "A jak se jmenuješ ty?". Tohle ale nemusí být automatické pro autisty v jakémkoliv věku.
Proto chci říct: neberte nám naše skripty. I když vás může otravovat, že pořád říkáme to samé, nám tohle pomáhá fungovat a po pravdě, je vysoká šance, že ve skutečnosti nechcete slyšet tu nefiltrovanou přirozenou odpověď bez použití skriptu.
Tento článek byl inspirován tímhle videem.
