úterý 12. prosince 2017

Atypický.

Když se řekne autista, většina lidí si představí Rain Mana. Představí si dítě, co má záchvat (meltdown) v obchoďáku nebo dítě, co se divně kýve a mává rukama. Dítě, co nemluví, je agresivní na rozličné podněty a umí skvěle matematiku. Jak to je ale doopravdy?


Já sama jsem živoucím důkazem toho, že autismus nevypadá tak, jak si možná představujete. Nevypadá ani tak, jak my si ho představujeme, je to spektrum a jak chcete vyjádřit něco, co se sbíhá a rozbíhá do všech směrů? Neexistuje jeden typický představitel autistů, stejně tak, jako neexistuje jeden typický Američan nebo jeden typický gay. Máme společné rysy, společné zájmy a hodnoty, ale nejsme ani zdaleka stejní a kolikrát ani ne podobní. 

Když jsem poprvé začala přijímat myšlenku, že jsem taky na autistickém spektru, nejtěžší pro mě bylo pochopit, jak to, že jsem tak moc jiná od ostatních autistů, které vidíte v médiích, na blozích nebo ve filmech. Byl to právě tenhle důvod, proč jsem primárně zavrhla, že bych měla nějakou ''autistickou poruchu''. Přibližně okolo patnáctého roku života jsem četla cosi o autismu a o tom, jak autisté prožívají emoce jinak, mají problém se socializací a tak dále.. Většina těch poznatků ve mě hluboce rezonovala a shodovala se s mými dosavadními zážitky ve světě. Přesto, moje představa o tom, kdo je to autista, byla natolik jiná, že jsem automaticky zavrhla, že bych jím mohla být i já a jen si toho prostě nikdo nevšiml. 

Když žijete 15 .. 20 let, 30 a nebo klidně 50 ve světě, kde si sice nerozumíte s okolím, ale nikdo si až do teď nevšiml, že byste mohli mít jakýsi autismus, těžko se tomu věří. Přemýšlíte, jestli jste ''ho měli'' vždycky? Jak to, že chodím k doktorům na pravidelné prohlídky, ale nikdo mi tohle nebyl schopen oznámit? .. Odpověď je relativně snadná, ale taky smutná. V našich krajích je povědomí o autismu na stejné úrovni jako v USA ve 40. letech 20. století. Lékaři nejsou školeni na to, aby diagnostikovali něco tak ošemetného jako autismus. A i pokud jsou, jakmile se jen trochu vymykáte jejich představě typického autisty, máte zkrátka smůlu. 

V mojí cestě za diagnózou jsem si 95% času neuvědomovala, že na nějaké cestě vůbec jsem. Vláčeli mě po doktorech, protože jsem byla divná, depresivní, ubližovala jsem si a uzavírala se před světem. Prvotní diagnóza? Těžká depresivní fáze. Byla jsem v rukou doktorů, kteří jsou jedni z největších specialistů na autistickou diagnostiku u nás. Ale nebylo mi to nic platné. Proč?

Nejsem typický autista. 

Stejně tak, jako jsem já sama sebe utvrzovala v přesvědčení, že takhle autismus nevypadá, i moje okolí to vnímalo (a často vnímá) stejně. 

Autisti přece nechodí do normálních škol. 
Chyba.

Autisty přece nezajímají jazyky a literatura.
Chyba.

Autisti jsou přece na první pohled šíleně divní.
Chyba. 

To všechno jsem pochopila až v posledních pár letech. Že tady existuje jakési spektrum a já do něj zapadám stejně tak jako spousta jiných, kteří se naučili asimilovat se do ''normální'' společnosti. 

Jaké jsou tedy ty mýty, které bořím já a ostatní autisté?

Autista nemůže mít kamarády.
Oblíbený argument právě kamarádů autistů. Nejsem si jistá, z čeho přesně vyplynulo, že člověk, který má potíže v sociální interakci NESMÍ mít přítele. Možná jich máme poskrovnu, možná někteří máme jen internetové kamarády, ale není to pravidlo, které by sedělo na všechny do puntíku.

Autista nechodí na koncerty.
Jako člověk, co byl přibližně na čtyřech desítkách (vesměs rockových) koncertů, si dovoluju oponovat. Jasně, je to záhul pro smysly, všechno je nahlas, je tam hodně lidí... Ale taky tam hraje moje oblíbená hudba a můžu na ní tancovat jako blázen, stimovat na veřejnosti a zpívat hrozně nahlas, protože to tak dělá spousta lidí okolo a výjimečně nevypadám tolik jako magor. V metru je taky hodně lidí a zvuků, ale nehraje tam moje oblíbená písnička. Jasně, určitě to není pro každýho a spoustě autistů to vadí, ale to neznamená, že všem.

Autista nemůže mít tetování.
Haha. Ve skutečnosti je skoro stejné procento přecitlivělých na hmatové podněty jako těch, kteří jsou na ně absolutně necitliví. Já nejsem ani jedno, reaguju přehnaně na lísteček na tričku, ale v klidu do sebe nechám bodat tetovací jehlou desítky minut. Neumím vysvětlit, co mě k tomu přivedlo a proč se mi to líbí, ale je to jako když si chcete pověsit oblíbený obrázek nebo si koupit tričko se vtipným popiskem, akorát takhle se s tím už probudíte a máte ho s sebou každý den. Jsou NT, kterým to přijde šílené a jsou AS, kterým to přijde šílené. A to je v pohodě.

Autista je matematik.
Druhů myšlení existuje hned několik. Jsou lidé, u kterých výrazně převažuje jeden typ a jsou i tací, u kterých se prolínají. Stejně tak, jako existujou extrovertní neurotypici, kteří jsou výborní v řešení matematických rovnic, jsou i autisté, kterým algebra nic neříká. Sama jsem měla s matematikou ve škole vždycky potíže, protože jsem si neuměla vizuálně představit ten problém. Dokud jsme řešili rovnice, kde jsem si v hlavě dokázala vybavit řadu čísel a jak k sobě zapadají, měla jsem jedničky. Jakmile se ale začlo s více abstraktními pojmy, byla jsem v koncích.. Typicky jsem neřešila příklady podle postupu, jak nás učili, ale tak, že jsem si celou věc nakreslila a kolikrát jsem i došla ke správnému výsledku (i když ne vždy), ale body jsem nedostala, protože můj postup byly klikyháky.

Autista nemá empatii. Autista nemá emoce.
Každý člověk má emoce. Nebudu říkat, že mě to občas nemrzí, protože emoce můžou být ošklivé a zraňující, ale každý je máme. Nezáleží, jak moc roboticky působím na okolí, vevnitř mě se něco děje pořád. I když mám sama pocit, že zrovna nic necítím a mám neutrální náladu, i to je nějaký pocit, který vnímám. A to samé s empatií.. Znám spoustu Aspergerů, kteří jsou silně empatičtí a někdo by možná řekl až přecitlivělí. Sama spadám na tu chladnější stranu spektra, ale přesto mě často překvapí, jak málo empatičtí jsou vlastně ti ''normální''. Zatímco já vnímám světové konflikty jako něco, co hrozí nám všem a je mi upřímně líto lidí, kteří musí trpět kvůli politice jiných, ostatní se na to dívají v televizi, jako by to bylo v jiné galaxii a nás se to přece netýkalo.

Autista nesnáší mluvení.
Jasně, je nás spousta neverbálních a v shutdownu přecházíme do selektivního mutismu. To ale neznamená, že nemáme rádi hovor a nechceme se bavit. Neznám snad jediného autistu, který by nebyl schopen mluvit dlouhosáhle o svých zájmech. Spousta z nás ale je prototypem ukecaného člověka, kterého je naopak těžké zastavit a dostat se ke slovu. Neexistuje rovnítko mezi autistou a mlčenlivým člověkem. Všechno je relativní a typicky pro autismus, všechno je v extrémech. Buď mluvím hodně a nebo vůbec.

Autisté nerozumí sarkasmu.
Mylná domněnka rozšířená především seriálem The Big Bang Theory, kde hlavní postava Sheldona opakovaně nechápe sarkastické poznámky svého okolí a bere je doslovně. Máme s tím ale doopravdy problém? Nepochybuju o tom, že se na spektru najde dost Sheldonů, ale taky dost ostatních, kteří sarkasmus vesměs chápou i umí použít. K nedorozumněním dochází.. někdy i vlivem sarkasmu, i když častěji se mi stává, že můj sarkasmus je nepochopen než že bych já nepochytila ironii. Problematičtější jsou metafory a jazykové prostředky patřící spíše lyrickému žánru, ale sarkasmus a ironie jsou už tak rozšířené, že se spousta autistů adaptovala na tenhle způsob vyjadřování.

''Ty nevypadáš autisticky.''
Ahááá, a jak prosím vás vypadá ten autista? Osobně jsem se s tímhle nařčením ještě nesetkala, ale vídám to okolo sebe často. Potkáte nové lidi a chcete jim vysvětlit, že fungujete trochu jinak, máte jiné potřeby atd.. a vytáhnete autismus. Rázem všichni strnou, jako kdybych oznámila, že mám posledních 24 hodin života, a s ustaranými výrazy spustí fráze jako ''To je mi líto.'' ''Ale vypadáš tak normálně...'' ... blablabla. Nepotřebuju vaši lítost, potřebuju vaše porozumění, když jdu do meltdownu nebo udělám něco společensky nepřijatelného. Nevypadám normálně, vypadám jako já. Když si na sebe vezmu věci, co vidím na figuríně z H&M, budu vypadat normálněji než kdybych šla v pyžamových kalhotech a oversized svetru? Asi jo.. ale to neznamená, že se o to vědomě snažím. Vypadám autisticky, protože jsem autista. To, že ten autista támhle odvedle vypadá úplně jinak než já, je jeho věc.

Jestli nás něco spojuje jako autisty, tak je to možnost nechovat se jako ovce a jít trochu proti proudu. Žijeme tak ostatně celý život, jen někteří se aktivně snaží znormalizovat, asimilovat a zapadnout mezi ostatní.. Ten zbytek bude vždycky vyčnívat. A právě i proto jsme každý jiný, nesnažíme se vypadat jako ostatní, pravděpodobně o tom vůbec nepřemýšlíme. Všechno je přirozenější, nenucenější.. Vypadám tak, jak chci, ne tak, jak bych měla.

Autisté se nemůžou zamilovat.
To souvisí s popíráním faktu, že autista může mít emoce. Ano, můžeme cítit stejně jako všichni ostatní a k tomu patří i romantické citové vazby. Samozřejmě, že cesta ke vztahům je mnohem složitější, proto spousta lidí zahořkne a odmítá se i socializovat za účelem navázání vztahu. To jednak neplatí na všechny a pak taky.. emocím se nedá poručit. To, že se vám někdo líbí si nevybíráte, prostě se stane jakási chemická magie a máte smůlu, musíte tomu čelit.

Autista nezná/nemá rád moderní věci.
To je spíše okrajový předsudek, se kterým se nesetkávám tak často, přesto je ve spoustě lidí zakořeněný, aniž by o tom dvakrát přemýšleli. Autistu vidí jako někoho, kdo může mít speciální zájem ve formě vlaků, historie 17. století, videoher nebo třeba ornitologie. Spousta autistů a hlavně autistek má ale za zájem něco úplně všedního. Ať už jde o popovou zpěvačku, sbírání laků na nehty nebo aktuální TV seriál, to všechno může přerůst v absolutní posedlost. V pubertě jsem sama prostřídala několik hudebních skupin, u kterých bych dokázala vyjmenovat i obě jména babičky prvního bubeníka. Ne všechny moje zájmy byly vždycky akademické nebo sofistikované, občas mě zajímalo i něco, co zajímá tisíce dalších lidí... přesto je mezi námi rozdíl.

Autista je posedlý pořádkem.
Spousta lidí na spektru má zároveň obsedantně kompulzivní poruchu a jsou posedlí uklízením. U takových lidí nesmí být nic ani o centimetr na jiném místě, všechno je perfektně čisté a upravené. Nepatřím mezi tyhle lidi. Běžně mám všude okolo sebe bordel a nevnímám to. Když mám něco uklidit nebo upravit, udělám to tak, že výsledek je dokonalý nebo alespoň dostatečně uhlazený. Pokud mám úkol, snažím se ho splnit na 100%. Většinu času ale tenhle úkol nevnímám a neberu to tak, že bych musela neustále uklízet rozházené papíry, oblečení nebo špinavé nádobí. Soustředím se na jiný úkol. Na psaní tohohle článku. Na práci. Na čtení. Na film. Na bordel už soustředění nedosáhne.


Tohle a spousta dalších stereotypů a předsudků může ublížit někomu, kdo nebyl v dětství diagnostikován a teď odmítá nálepku autismu, protože ... není posedlý čistotou nebo ví, jak se módně oblíkat. Přitom (a teď už to opakuju asi po osmdesáté) je to spektrum. To, že já nechápu, proč je důležité navazovat vztahy se spolužáky ve škole, neznamená, že to nechápe jiný autista. To, že já se nechám bez problémů tetovat, neznamená, že neexistujou autisté, kterým se jen ta představa absolutně příčí a nikdy by nic podobného neudělali. Jsme všichni jiní. Něco nás spojuje a něco zase rozděluje. Jeden stereotyp sedí přesně, jen aby ten druhý vůbec nebyl pravdivý.

Pokud jste dospělý nebo dospívající a přemýšlíte o tom, jestli byste mohli být autistou, i když nesplňujete všechny body na takzvaných check-listech charakteristik... můžete.  Pokud jste rodič a přemýšlíte, jestli se vaše dítě zázrakem nevyléčilo z autismu nebo nedostalo špatnou diagnózu jen proto, že na něj nesedí absolutně všechny ''typické znaky'' .. nebojte se, jsme prostě každý jiný.

1 komentář

  1. so všetkým sa stotožňujem , najviac ma ale oslovilo - Autista je posedlý pořádkem. Poriadok - to jediné mi nejak doteraz nezapadalo do spektra, ale som rada , že si to tak fajn vysvetlila , presne tak,ako to vnímam ja .

    OdpovědětVymazat

© ty autismy
Maira Gall