Exekutivní dysfunkce.

Paradoxem je, že ve chvíli, kdy se snažím sesmolit tenhle článek, můj počítač zamrzává a stagnuje jak jen může. A to po něm fakt nechci moc, mám otevřenej internet, kalendář, zprávy a to je všechno! Mail, photoshop a další jsou dlouho zavřený a přesto nespolupracuje... Takhle nějak se občas cítím taky. Jsem ráda, že dokážu zobrazovat jedno okno, jednu aplikaci, na ty složitější už se zasekávám a jsem extra pomalá a hučím.

Vysvětlovat jak se cítíte člověku, co netrpí únavovým syndromem, depresí nebo jinou neurologickou či psychologickou poruchou, která zvyšuje stavy unavenosti, je skoro nemožné.

Jasně, každý občas cítil nějakou únavu, i ty sebehyperaktivnější děti se občas unaví a už nemůžou. Ale ten pocit tíhy, kdy nemůžete vstát z postele, z křesla, ze židle a když už konečně vstanete, tak nemůžete udržet myšlenku na jedné činnosti a kolikrát prostě jen stojíte a zíráte do zdi... to je pocit,  který se přenést nedá. Sama nevím, kde končí moje deprese a kde začíná něco, co souvisí s autismem, či mám to přičíst něčemu úplně jinému. Psychologii stranou, necítím se smutná nebo unavená, nechce se mi třeba ani spát, ale zároveň prostě nemůžu. Nedokážu se přinutit dělat práci, která vím, že mi sebere hodně lžiček. Nedokážu dělat ani věci, co mě baví, ale vyžadují energii nebo postřeh. Jsem jen prázdný lidský obal, co splní to nejnutnější a zaleze někam do kouta. Nemám to ráda, je to neproduktivní a přijdu si jak lemra. Ale nedělám to schválně a nikdy jsem nedělala.

Vysvětlete šéfovi v práci, že nemůžete přijít, protože jste se už 4 dny nemyli a cítíte se nechutně, ale při představě, že budete muset vystavit svoje smysly sprše, se snad radši necháte vyhodit z práce.

Vysvětlete kantorovi, že máte více než je povolený počet absencí protože jeho hodiny jsou v čase, kdy vaše tělo odmítá fungovat. Ale těch zbylých dvacet lidí to zvládne! Co dvacet! Stovky! Tisíce! Všichni to zvládnou, protože přece musí, neexistuje žádná jiná možnost.. Ale co kdyby existovala?

Co kdyby si pár chytrých lidí sedlo dohromady a řeklo si: No ono vlastně o tolik nejde! Tak přijďte jindy. Udělejte svojí práci, nemusíte pracovat ráno, udělejte to večer..
Měníme přece tolik věcí, už nechodíme ráno vítat příchod Slunce, tak proč musíme hergot vstávat v ty nelidský hodiny a všichni vyšlapovat do svých kanceláří, kde budeme dokud Slunce zase nezaleze.. Achjo.

Ubíjí mě normální život. Dřív jsem si myslela, že jsem kvůli tomu nějaká speciální sněhová vločka, co je prostě tak strašně zvláštní a jiná než ostatní. Dnes vím, že to podobně vidí velká spousta lidí. A spousta z nich vůbec nemá problémy, kterým čelím já. Ale přesto dokážou souhlasit s mým pohledem na věc. Tohle ale nemá být o nějaké revoluci, že chci místo v 9 ráno chodit do práce v 9 večer. To vůbec ne. Má to ukázat lidem, že moje tělo se rozhodlo fungovat jinak.. Můžu to logicky odůvodňovat jak chci, můžu být emocionální a brečet, že jsem dneska zas nic neudělala nebo můžu být pragmatik a smířit se s faktem, že jindy bude líp a že musím vytrvat, pokud chci nějak přežít v tomhle světě.

Můj mozek funguje neuvěřitelně rychle. Nechci tím říct, že mě každou půlhodinu napadá nová teorie vzniku vesmíru nebo lék na rakovinu, to fakt ne, velkou většinu času mě napadají fakt kraviny. Ale přesto je to mnohem náročnější než kdyby fungoval správně, správně rychle. Ten příval nápadů je super, do té doby, dokud je můžu plnit, dokud můžu pracovat a být produktivní. Protože když jen ležíte a zíráte před sebe, zatímco se vám hlavou honí tisíce nápadů a vylepšení.. to je nejhorší pocit, co znám.

Poslední dva měsíce jsem nefunkční. Odešla jsem z práce. Ze školy mě zatím nemůžou vyhodit. Občas nedokážu jít ani ven se psem. Nedělám to, co mě baví, nedělám ani to, co musím. Nepíšu články. Nestříhám videa. Zvládám akorát koukat na filmy a občas k tomu napsat recenzi. To je sice hezký, ale absolutně k ničemu. Vím, že to přejde, vždycky to přešlo. Vím, že zas budou dny, kdy se nezastavím a kdy budu dělat všechno s předstihem. Jen by bylo dobrý, kdyby přišly už brzo.

Tahle nezdvižnost, deprese, exekutivní dysfunkce. Je to to, co mě v životě brzdí nejvíc a to, kvůli čemu se nejvíc odděluju od normálu. To, že jsem nějak divná, asociální nebo působím na lidi negativně, jasně, to jsou problémy, na který občas narazím, ale ve výsledku jsou součástí mě, se kterou nijak zvlášť nebojuju, nechci jí vyléčit, jsem to já. Tohle bych nejradši vzala a odsekla od zbytku. Jako se operuje nádor. Vykuchat tuhle nemohoucnost, nechci to.