Speciální zájem: člověk

Určitě jste slyšeli o tom, že autisté mají nějaké speciální zájmy. Je tím myšleno posedlost určitou činností, určitým oborem. Znalosti přesahující průměrné, neustálé brebentění o detailech, které nikdo jiný než vy nezná. Stereotypními zájmy jsou třeba vlaky, dinosauři, vesmír, počítače. Ale co když je vaším speciálním zájmem jiná lidská bytost?

Můžete namítnout, jak se to liší od lásky nebo zamilování, které prožívají ostatní lidé? V něčem se to asi neliší. Někdy se to asi může prolínat. Co jsem ale pochytila z pozorování ostatních lidských bytostí, tak láskou se myslí, když jeden člověk myslí na druhého, chce s ním mít vztah, takový ten normální, kde se občas sejdou, dají si kafe nebo jdou na film. Pak spolu třeba i spí, tráví spolu víkendy a tak. Co pro mě znamená, když je někdo mým speciálním zájmem je, že nemusí nutně jít o romantický vztah. To, co prožívám právě teď vlastně není tak moc rozdílný od toho, co jsem akorát popsala. Až na to, že normíci se nezamilujou do někoho po tom, co ho vidí dvakrát. Nejsou posedlí tím, co si ten člověk myslí, co dělá (panebože, co dělá, musím to vědět!!!), s kým je a jakou má náladu. Už jenom to, že to teď píšu, ve mě vyvolává tolik emocí, že musím třepat hlavou a rukama a usmívat se jako magor. A nezáleží vůbec na tom, jestli je to člověk, který ho znám, se kterým jsem mluvila, kterýho pozoruju a nebo je to někdo, koho znám jen z obrázku. Mýmu mozku je to fuk. Ne, není to jako crush, jako pobláznění se do někoho, je to spíš jako .. ty jsi teď středobod mýho vesmíru a já o tobě chci vědět VŠECHNO.

Je hodně snadné sklouznout k šílenství, ke stalkingu a k ubližování tomu člověku. Stojí mě to občas všechny síly. Když je to člověk, se kterým jsem v kontaktu, tak je to asi nejhorší, protože se chytám sebemenší záminky k tomu, mu napsat, otravovat ho svýma otázkama a svojí přítomností. Když je to člověk, se kterým se nebavím, ale znám jeho fejsbuk nebo vím, jak se s ním spojit aspoň nepřímo, stane se ze mě nejhorší stalker, zjistím, kde byl před 10 lety a jak se vyjadřoval. Když je to někdo slavný, tak jsem schopna vstávat ve 3 ráno, abych se dívala na livestream, kde se mihne asi na 10 sekund. A jsem v tu chvíli opravdu šťastná. Na těch 15 sekund. Pak začne další šílenství, kdy musím zjistit, kdy ''se uvidíme'' příště. A do tý doby, než to nastane otravovat všechny se svýma myšlenkama, kterých je tolik a prostě se nedají vypnout.

Není to jen pubertální emocionální výlev, je to naprosto racionální. No nebo aspoň teď třeba je. Vím, že jsme pro sebe s tím člověkem natolik kompatibilní, že by nám to fungovalo. Tak proč teď musím půl roku poskakovat okolo faktu, že s ním chci být pořád a už div nemám vybraný svatební šaty? Jasně, pak mám takový ty záchvaty, kdy se nedokážu ovládnout a mazlím se s jeho šálou, co tu zapomněl, protože voní jako on. Ale zbytek času to vidím před sebou jasně. Ač jsem prý vlastně nikdy nebyla ve vážném vztahu, z předchozích zkušeností vím, že tohle nesmím dát najevo. Lidi to děsí. Nesmím se ptát, kde jsi, co děláš, co budeš dělat, co budeš dělat zítra a potom a prostě mi řekni všechny svoje plány... Nejde to. Nikdy jsem nebyla na té druhé straně, kdy cítím zájem druhého člověka o všechno, co dělám a říkám. Možná je to tím, že jsem nudná, ale možná i tím, že tohle je autistická věc. Vybrat si jednu věc, co mě zajímá a ponořit se do ní naplno. Akorát tentokrát to není věc, je to žijící, dýchající, chodící organismus, kterému se většinou říká člověk.

Stojí mě to všechny síly být takhle moc upřímná veřejně. Jasně, když se mě někdo zeptá, tak nic nepopírám, ale přesto je rozdíl, když začnu sama od sebe sdělovat moje nejniternější tajemství vodám internetu. Myslela jsem si, že je to divný, že to znamená, že jsem nějak hrozně labilní, ale pak mi došla spojitost speciálních zájmů. To je vlastně totéž, je to fixace na jedno téma, je to absolutní pohlcení zájmem o jednu konkrétní věc. Autismus je často o extrémech. Buď mě nezajímáš vůbec a nebo na 100%. S tím rozdílem, že mých 100% je opravdových. Spousta lidí myslí sto, ale chová se tak na osmdesát. Já ne a je to boj i radost.

Budu znít jako u anonymních alkoholiků, ale nejdůležitější je pro mě si uvědomit, že mám problém. A tohle problém není. Problém nastane, pokud se začnu chovat natolik sociálně nepřizpůsobivě, že toho člověka odeženu. Je důležitý vědět, kde je hranice. Stanovit si limity. Zjistit, kde přesně pracuje je ok, jít se tam podívat o polední pauzu, jestli ho uvidím vycházet ze dveří, to už ne. Naštěstí to u mě nikdy nesklouzlo k tomu, abych byla doopravdický stalker a úchyl a myslím, že mám dostatek sebekontroly k tomu, aby se to tak ani nestalo. Přesto si to neromanticizuju, vím, co se děje a vím, kde mám rezervy. Zbytek času dělám to, v čem jsem dobrá, učím se všechno o tom, co miluju.