Sebepoškozování autistů.

Někdy mě trápí, že si nerozumím ani s rodinou nebo nejbližšími. I s člověkem, se kterým žiju v jedné domácnosti mám problém udržovat oční kontakt nebo mu rozumět, co říká. Autismus není něco, co zmizí, když jsem šťastná nebo když jsem s někým, koho mám ráda. Neberu to jako handicap, beru to jako odlišnost. Dřív to ale tak nebylo. Dřív jsem se za každou podobnou věc, co mi nešla nebo jsem jí nerozuměla, trestala.

Sebepoškozování je téma, které se netýká zdaleka jen autistů, ale i spousty lidí s mentálními poruchami nebo jinými nemocemi. Sebepoškozování nevypadá u každého stejně. Ne každý si vezme klasickou žiletku z drogerie a do kůže si ryje čáry nebo slova. Každý, kdo nějak funguje ve společnosti, se ale setkává s otázkami. ''Od čeho máš ty jizvy?'' ''Ty ses někde pořezal/a?'' ''Ublížil ti někdo?''. Spolužačka s hraniční poruchou mi dokonce tuhle vyprávěla, že se jí někdo ptal, jestli ty jizvy na stehně má, že jí pokousal žralok.

Dnes nebudu psát o tom, proč se poškozují ostatní, ale jak sebepoškozování a sebeubližování souvisí s autismem.

Hromady rodičů, kamarádů, asistentů nebo lékařských pracovníků se neustále dokola ptají, jak zabránit tomu, aby se jejich svěřenec bil do hlavy, kousal sebe nebo ostatní, trhal si vlasy, škrábal se a tak podobně. Odpověď není pro všechny stejná, neexistuje návod, jak se sebepoškozování zbavit. Můžu mluvit z vlastních zkušeností a z poznatků o ostatních, o kterých jsem četla.

Agresivní chování vůči sobě vzniká, když je člověk neustále nucen potlačovat své emoce. Ať už kladné nebo záporné, ačkoliv sebepoškozování začíná ve velké většině případů kvůli těm záporným. Je to jako metafora s přetékajícím pohárem, v nějakou dobu prostě pohár emocí přeteče. A kolikrát stačí opravdu málo.

Řezala jsem se, bila jsem se, snažila jsem si rozrazit hlavu, kousala jsem se, škrábala se. Když mi někdo naznačil, že jsem něco nepochopila. Když jsem měla pocit, že nezapadám. Když se někdo smál a já myslela, že se směje mě. Když mě někdo urazil. Když jsem řekla něco špatně. Když jsem byla zamilovaná, ale ten druhý člověk to neopětoval. Když jsem byla ta jediná v místnosti, koho si nikdo nevšímal. Takhle bych mohla pokračovat dál.

Tehdy jsem nevěděla, že se mi uleví, když půjdu za někým, komu věřím nebo za doktorem a řeknu mu všechno to, co se ve mě děje. Že i psaní podobných článků jako je tenhle může být částečná terapie. I když jsem zkusila to všechno, často to nestačilo. Těch potlačovaných pocitů bylo prostě moc a draly se ven. Vzít žiletku a říznout se přinášelo až euforickou úlevu. Naopak vynadat si a bouchat hlavou o zeď byla forma učení se toho, co smím a co nesmím dělat. Bylo to sebetrestání. Místo, aby mě vynadal rodič a naplácal mi na zadek, já ho předešla a bouchala jsem se o zeď. Protože to, co tomu předcházelo bylo špatně a já cítila, že je to moje vina. Protože jsem divná, protože neumím komunikovat, protože mě přece nikdo nemůže mít nikdy rád, když jsem taková jaká jsem.

Je to asi 3 roky, co jsem se naposled řezala. Potom, co jsem byla zavřená na psychiatrii, když moje máma objevila krev a jizvy, jsem měla dlouho strach se znovu říznout, aby mě nezavřeli znovu. Ne proto, že bych si myslela, že řezání je špatné nebo že mi škodí, ale protože jsem se bála blázince. I to je motivace samozřejmě, ale je to motivace špatná. Byly situace, kdy jsem byla tak zoufalá, že jsem rozbila skleničku, jen abych se mohla pořezat. Nic jiného jsem po ruce neměla a to nutkání bylo silné asi jako při závislosti na drogách.

Alkohol všechno zhoršoval. Hádám, že podobně můžou děti reagovat i na ''oblbující'' léky. Ztratí zábrany a chuť si ublížit je tak silná, že dojde k akci.

Ať už si autista ubližuje proto, že cítí úlevu nebo protože se mu líbí bolest, první cíl je snad vždy stejný.. potrestat se. Trest. Právě i v terapiích typu ABA je trest něco, co funguje k ''nápravě'' chování autisty. I v běžné dětské výchově se má za to, že za ''špatné chování'' se má dítě potrestat. Autista jednak nerozezná správně situaci, kdy je trest oprávněný a kdy ne a druhak často nechápe, za co vůbec je trestán. Další problematickou věcí je, že pokud trest přijde po meltdownu nebo shutdownu, jen zhorší potlačování, které opět musí nutně vést k nějakému výbuchu.

Rodiče takzvaných nízkofunkčních autistů mi často argumentují tím, že jsem nikdy neviděla jejich nebo jiné autistické dítě v meltdownu, v záchvatu. Neviděla. Já jsem byla to dítě. Já jsem ještě před nedávnem skrývala svoje záchvaty a chtěla si rozrazit hlavu. Já nikdy nevím, kdy další takový záchvat přijde, protože to není vyloučeno.

Jak tedy podobnému chování předcházet z pozice rodiče nebo opatrovníka a kamaráda autisty?

Žádné fyzické tresty. Žádné svazování, omezování pohybu, ne-li zavírání do klece a podobné hrůzy. Podpora bezpečného stimmingu. (!) - ani nedokážu zdůraznit, jak tohle může pomoc psychice autisty. Není nic špatného na mávání rukama, kývání se, běhání dokola, atd atd. Podporujme tohle ''vybití energie / přebytečných emocí'' než se autista uchýlí k tomu sebenásilnému.
A samozřejmě tolerance. Dát autistovi čas na regeneraci, nenutit ho do aktivit, které jsou mu očividně  silně nepříjemné - brečí, řve, je agresivní. Každý autista a troufám si říct, že skoro i každý člověk je schopen nějaké komunikace. Často ne té verbální a ne té, na kterou jsme zvyklí. Ale i gesta, zvuky nebo samozřejmě doprovodné jevy emocí typu pláč nebo smích, i to je komunikace. Je na nás, abychom se jí naučili vnímat.

Nedávno jsem si teprve uvědomila, že na živých knihovnách o sebepoškozování moc nemluvím. Hlavně tedy z časových důvodů, ale i tak. Přitom je to součást mého života, která jeden čas byla i hodně častým jevem. A je to také věc, která se u autistů hodně problematizuje. ''Co budu dělat s dítětem, co se vytrvale bije do hlavy?'' ''Jak mám zabránit tomu, aby byl/a agresivní?'' ''Moje dítě si začne ubližovat, když ho nezastavím.''  Je to jedno z předních témat, ale odpovědí na tyhle otázky je málo. Začátkem je, začít své dítě vnímat jako rovnocennou osobu, i když třeba není schopno klasické komunikace. Nenutit ho se začlenit do společnosti za každou cenu. V dnešní době mohou lidé žít mimo, není to tak velký problém jako v minulosti. Ale hlavně otevřeně o tom mluvit, nebát se toho a nepodléhat tabuizaci.

Neříkám, že mám recept na to, aby každý autista byl šťastný a už se nikdy neuhodil. Nevím ani, jestli to třeba zítra nepřijde na mě samotnou. Ale chci otevřít konverzaci na toto téma a nebát se toho.