Povídání o šikaně.

Motivaci psát články mám, ale energii a čas úplně ne. Každopádně dnes se stalo něco, co nevím, komu a kde mám říct a do další terapie to asi nevydržím.

Fotka je moje, takže autorský práva atd, nekrást, díky.

Na živých knihovnách se mi víc než jednou stalo, že po tom, co řeknu svůj příběh (diagnóza autismu, trauma ze sexuálního násilí, šikana, deprese, psychické problémy), mi děti řeknou něco ve smyslu ''a řekla jsi to mámě?'' ''a jaký máš vztah s rodiči?'' ''co na to řekli rodiče?'' .. nikdy moc nevím, co jim odpovědět.

S rodiči nemám špatný vztah. V minulosti jsem měla období, kdy jsem nemluvila s tátou, ale je to za mnou. S mámou jsem nikdy neměla dlouhodobý konflikt. Na druhou stranu jsem dospělá a nechci na nich být závislá, ať už finančně, psychicky nebo jakkoliv. Nechci poslouchat, jak mám udělat to nebo tohle, co si mám uklidit a kam mám jít. Vím to už dobře sama, mám svoje priority. A tak je to v pořádku, je to zdravý vztah.

Přesto jsou věci, které jsem rodičům nikdy neřekla a nevím, jestli někdy řeknu. Je pro mě paradoxně jednodušší to říct partě teenagerů na knihovně, napsat to veřejně na blog nebo říct to známýmu u piva. Mezi tyhle věci patří moje sexuální orientace, genderová identita, to, že jsem obětí sexuálního násilí a šikany. Takhle to napsat není složitý. Není to něco, za co bych si podle mě zasloužila potlesk. Říct to nahlas je o hodně % složitější, ale naučila jsem se to. Huhňám, koktám, zadrhávám se, ale dám to.

Jak s tím ale začít u lidí, u kterých se bojím reakce ze všeho nejvíc. Sexualitu dejme stranou, protože to není něco, co mě aktuálně trápí a chtěla bych s nimi řešit - nemám pocit, že to nutně potřebují vědět. Co mě ale občas naštve je, jak nemají ani tušení, čím jsem vlastně prošla v dětství a pubertě. Jak to berou jako něco, co nebylo doma, tak to neviděli, neexistuje. Od mimina žiju v domácnosti jen s mámou a proto se to týká především jí.

Dnes se stala situace, co mnou tak otřásla, že pořád nevím, jak jí dát do slov a zareagovat. Byla jsem u mámy na návštěvě a ona si povídala se známým o jeho dětech, on, že je na ně pyšný a že cítí, že opětujou jeho lásku. Všechno dobrý. Pak z nějakýho důvodu přišla řeč na vyzvedávání dětí ze školy. Máma s humorem začala rozebírat, jak jsem jí ve třetí třídě řekla, že už mě nemá vyprovázet do školy. Že mě má vysadit za rohem a odjet. Brala to se srandou jako že už jsem vyrostla a nechtěla jsem se s ní loučit.

Co ale neví je, že proč jsem tohle udělala bylo, že v moment, kdy mě kdokoliv z děcek viděl vystupovat z auta a loučit se s mámou, měla jsem to na talíři celý den. Možná jsme měli lepší auto než oni, možná mi záviděli, že moje máma mě do školy odveze po cestě do práce v Praze. Možná mě prostě nenáviděli z jinýho důvodu, protože jsem byla divná, jiná než oni a tohle byla jen záminka. Proč jsem nechtěla vystupovat z auta před školou bylo, protože jsem nechtěla, aby mě za to někdo zbil. Nechtěla jsem, aby mi za to vysypal penál. Nechtěla jsem, aby mi odsunul židli než jsem si stihla sednout. Nechtěla jsem, aby mě trefoval míčem do hlavy.

Možná, že prostě nemusím vědět, jak o tom mluvit, ale prostě začít. Moje otázka ale je, proč vlastně. Protože si mají lidi přede mnou dávat pozor na to, co říkají? To asi ne. Protože to vytrestá děcka, co mi tohle dělali? Určitě ne, sotva si pamatuju některá jejich jména, jak jsem to potlačila. Nabízí se odpověď, že mi to pomůže od frustrace z toho, že to ty lidi netuší.

Mockrát jsem slyšela něco ve smyslu ''řekni to mámě, to bude dobrý'' nebo ''zkus si o tom promluvit s mámou''. Proč ale.. Skrývá se za tím nejistota lidí, co to říkají a jejich vlastní kostrbatý vztah s rodiči? Je v tom takový to univerzální nastavení, že rodič je bůh a po rodiči je to partner? Já chci být já, nechci být člověkem, kterýho chce máma nebo můj přítel. A neznamená to, že bych je proto měla o něco míň ráda. Ale chci věci dělat v čas, kdy já chci a kdy já jsem připravená.

Je pořád spousta věcí, o kterých jsem vlastně nikdy pořádně nikde nemluvila a často je to proto, že jsem si je ukryla tak hluboko v sobě, že jsem na ně úspěšně na nějakou dobu zapomněla. Jenže oni vyplavou dřív nebo později. A ať je to radši dřív, dokud s tím můžu něco dělat.

Věděli jste, že v současné době neexistuje v republice žádná podpůrná skupina nebo terapie pro lidi, co jsou nebo byli obětmi šikany? Existuje pro alkoholiky, pro trans lidi, pro autisty. Ale ne pro ty, kteří zažili šikanu. Jasně, můžete namítnout, že to je obsaženo v těch zmíněných, ale vlastně není. Je to separátní problém a to je něco, z čeho jsem pořád hodně nesvá u sebe samé. Protože to jsou všechno věci, co mě formují.

Když si vybíráte postavu do videohry, nastavujete věci jako věk, vzhled, koníčky, práci a podobně. Když jsem se já narodila, tak jsem si asi vybrala level hardcore, protože já prostě nemůžu mít jednu škatulku. Ono se z toho strašně snadno dělá sranda, jakože ''did you just assume my gender'' a ''jo, my víme, chceš bejt zajímavá, tak k maniodepresivitě máš ještě bolavý koleno'' nebo tak něco. Já těch odchylek od normálu mam tolik, že si fakt občas řikam, jestli to nedělám nějak podvědomě schválně, jestli prostě se nechci od narození lišit a mozek si to tak nastavuje pak ve všem od zaměstnání, vzhledu přes sexualitu a koníčky. Někdo asi namítne, že to není nic neobvyklýho, že jsou i další lidi jako já a asi jsou, ale i tak mám občas pocit, jestli ze sebe nedělám něco víc než fakt jsem. Jestli nemám syndrom sněhové vločky, kdy se ve všem podvědomě snažím dokázat, že jsem jiná než ostatní. Přitom víc než cokoliv jinýho jsem si v životě přála, abych byla aspoň chvilku neviditelná, normální nebo nezajímavá.

Jenže i teď když to čtu, tak vidim, že to prostě vždycky bude někomu připadat, že si stěžuju na něco, co je vlastně výhoda. Pokud tohle čtete, tak věřte, že vědomě to nikdy nebyl můj záměr. Ráda bych byla zajímavá ve svojí práci, ve fotografii. Ale tím to hasne, všechno ostatní bych mnohem radši měla jako cis hetero zdravá hubená holka s průměrným IQ a vzděláním. Ale to nejsem.

Nevim, co jsem tímhle článkem chtěla vlastně říct a štve mě, že to asi je dost ukňouraný. Pointou pro mě asi je, že existuje opravdu hodně hodně lidí, co prošli šikanou a neexistuje pro ně žádný systém, co by jim pomohl a návod na to, jak to řešit s rodiči. Nebo aspoň já o žádným nevím.