Autismus a terapie.

Celkem nedávno mě překvapilo, že na můj blog pořád někdo občas zavítá, čte mé články, píše komentáře nebo něco sdílí. Těší mě to a trochu mě mrzí, že už nemám tolik času, energie a chuti psát víc. Téma autismu si to určitě zaslouží. U nás je článků na některá témata tak málo, že je to až politováníhodné. 

Dnes jsem si sedla k počítači ale spíš s cílem vypsat svoje trápení a poskytnout pohled na to, jak může fungovat autista v klasické psychoterapii. 

Na úvod bych ráda řekla, že mé zkušenosti s terapií nejsou až tak obsáhlé, abych mohla hodnotit komplexnost terapie v Česku nebo třeba i porovnávat různé styly. 

Do terapie jsem se dostala poprvé asi v 15 letech, když jsem trpěla těžkými depresivními stavy a začínalo se to projevovat na mé školní docházce. Moje první terapeutka byla školní psycholožka, která mi dávala klasické testy typu ''nakresli strom a já ti řeknu, jestli jsi pesimista nebo optimista'' a i nějakého toho Rorschacha. Byla jsem u ní, myslím, dvakrát. Nepamatuju si už přesně, co jsem jí řekla, ale hádám, že něco ve smyslu, že jsem smutná a necítím se dobře. Ptala se mě, jestli jsem smutná natolik, že bych se pokusila si ublížit, což jsem zapřela, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda. Necítila jsem k ní důvěru. Nijak mi nepomohla. 

Můj další terapeut už byl zároveň i psychiatr. Docházela jsem k němu já, i moje máma, která mluvila o tom, že mám doma zatažené závěsy, tmu a mám velké problémy se spánkem. Že si se mnou neví rady. 

Tehdy moje terapie probíhaly tak, že jsem přišla, pozdravila a zastavila se na otázce ''jak se máš?''. Cítila jsem sice, že akutně potřebuju pomoc a proto jsem šla za odborníkem, ale svým emocím a tomu, co prožívám, jsem vůbec nerozuměla. I zdánlivě jednoduchá otázka, co měla otevřít téma mých nálad a toho, jak se cítím, byla pro mě příliš složitá. Když řeknu, že se mám blbě, bude se ptát proč. Ale já přece nevím proč, proto jsem tady. Když řeknu, že dobře, budu lhát - to nechci. 

Trvalo to asi půl roku, kdy jsem pravidelně docházela do terapie, kde jsem promlčela hodinu a zase šla zpátky domů. Tehdy to vlastně odstartovalo moje nejtěžší období, které trvalo od 15 do 17 let. Kdy jsem se začala aktivně sebepoškozovat, pokoušet o sebevraždu. 

Dnes vím proč. Že to všechno byla reakce na trauma tak velké a tak nevyslovitelné, že nikdo včetně mě netušil, co se vlastně stalo. Nevím, jestli by mi tehdy pomohlo, kdyby ze skříně vyskočil kouzelnej skřítek a řekl mi: ''Hele to asi nebylo úplně oukej, tehdy jak jsi měla sex s tím klukem a vůbec to nechtěla. A pamatuješ, jaký to bylo s děckama ve školce a na základce? To taky asi byl docela problém, ne? To nebylo úplně normální.'' Jsou to vlastně hrozně evidentní věci. Které ale moje hlava vytěsnila a proto jsem se v životě i na terapii tolik trápila. 

Když mi bylo 17, byla jsem 2 měsíce hospitalizovaná na psychiatrii s intenzivním dohledem. Šla jsem se tam jen zeptat na terapii. Když viděli moje jizvy a potvrdili si, že se opakovaně pokouším zabít, už si mě tam nechali. Brečela jsem, ale když jsem viděla, že to ostatním děckám přijde akorát k smíchu, zocelila jsem se a udělala jsem všechno proto, abych odešla brzo domů. Přesto to nešlo vůbec rychle.

Právě tam jsem se dostala do péče a terapie člověka, se kterým jsem strávila v terapeutickém vztahu dalších 7 let. 

Trvalo ale další dva nebo tři roky, než jsem se vůbec začala otevírat. Další rok, než jsem vůbec dostala správnou diagnostiku. 

A na některé věci přicházím ještě teď. 

Po tom, co se spousta věcí srovnalo a já zjistila, co je vlastně příčinou mých potíží a že je velká pravděpodobnost, že mě měli už dávno diagnostikovat s autismem, jsem se rozhodla vyhledat na vlastní pěst oficiální diagnostiku. Nikdy jsem nehledala terapii spojenou s autismem, nic takového ani nemám pocit, že bych potřebovala. Moje problémy jsou způsobeny traumaty, které třeba přímo souvisí s autismem, ale autismus pro mě není ta hlavní příčina. Nemám pocit, že to je něco, čím trpím nebo něco, s čím bych se měla léčit. Moje depresivní epizody a úzkosti přímo souvisí se zneužitím, šikanou nebo nátlakem ze strany okolí, a to je to, s čím nějak potřebuju pracovat. Fakt, že jsem se narodila s nějakou odchylkou v mozku, jak já ráda říkám, není něco, co můžu změnit a ani se nechci nějak přetvořit na člověka, co bude třeba míň konfliktní, ale bude nešťastný, protože nebude svůj.

Právě na základě těchto poznatků jsem se rozhodla vyhledat změnu v terapii. Specialistu na traumata. Měla jsem teda pocit, že už tomu trochu rozumím, že vím, že mám teda nějakej ten autismus, ale že můj primární problém jsou věci, co se mi staly, ne to, s čím jsem se narodila. 

Po pečlivém výběru jsem se dostala tam, kde jsem teď. A myslím, že to není moje finální zastávka. Pořád se dozvídám o nových přístupech a stylech terapie. O tom, jak funguje humanistická terapie, kde i mlčení má svůj smysl. O Pesso Boyden psychoterapii, která mě svým přístupem láká. 

Po těch více než deseti letech vím jedno - terapie je běh na dlouhou trať. Nedá se tam jít prostě jednou a čau, jsem vyléčená, zdravá a šťastná. Je to něco, do čeho musíte investovat svůj čas, peníze a hlavně energii a chuť něco řešit a pracovat na sobě. 

Teď jsem 2 roky bez medikace a můj stav určitě není tak stabilní, jak bych chtěla. Ale je to něco, s čím už umím pracovat, už jsem schopná hluboké sebereflexe a pojmenovávání problémů. Už jsem vlastně tak trochu sama sobě terapeutem. 

V souvislosti s autismem se často skloňují behaviorální terapie. Hlavně KBT nebo ABA. O ABA terapiích a jejich zrádné funkčnosti už jsem psala v minulosti. Ráda bych ale znovu zopakovala, že to je něco, co rozhodně nepodporuju. Proč - behaviorální terapie ve zkratce staví vždy na podmiňování. Na systému odměn a trestu. (V moderních terapiích už teda naštěstí hlavně těch odměn.) My ale nejsme zvířata, které lze cvičit pomocí keksíků a řetězu okolo krku. Chcete se naučit něčemu novému nebo se odnaučit nějaký zlozvyk? Pátrejte po tom, odkud to vede. Proč vám něco nejde - je to něco, co můžete a chcete změnit? Je to něco, co chcete změnit, abyste lépe zapadli mezi vrstevníky? A proč to potřebujete? 

Nebudu tady dlouze rozepisovat druhy terapií a přístupy terapeutů, které si já osobně myslím, že ''jsou v souladu s autismem.'' Ono to ani pořádně nejde. Všichni jsme individuální. Můj současný terapeut mi byl doporučen jiným dospělým autistou a ačkoliv spolu víceméně fungujeme, nejsem na 100% spokojená a budu brzy hledat jinde. Terapie je tak specifický vztah, který může fungovat jen pokud si navzájem sednete a věříte, že si absolutně netroufám dávat nějaké poučky nebo doporučení. 

Snad jen, že má cenu hledat, dokud nebudete mít pocit, že se váš život opravdu dává do pohybu. 

Pokud čtete tento článek dnes, dovolte mi vám popřát, ať v klidu přežijete Vánoce. Já budu o Štědrý den sama. Cítím se velmi osamělá, ale zároveň dost vyrovnaná na to, abych všechno v pohodě zvládla. Moje předsevzetí je, abych se k psaní vrátila dřív než zase za rok. :)