Věřím obětem.

Pokud žijete v České republice nebo se pohybujete někde okolo, pravděpodobně jste zaznamenali největší kauzu posledních dní - obvinění Dominika Feriho ze sexuálního násilí. Tento článek nemá nic společného s tímto ex-poslancem, ani nemá být vysloveně politický a nijak se netýká nadcházejících voleb. 

Přesto... současná situace, která vznikla po investigativní reportáži, mi nedovolí mlčet. 

Pravděpodobně to již z mých předchozích článků víte, ale jsem autistka, která se setkala ve svém životě se znásilněním. Jsem tedy jakousi menšinou v menšině, jenže rozhodně nejsem sama. Studie ukazují, že vysoké procento sexuálního násilí se děje na osobách s postižením. Postižení lidé jsou zároveň 3x častěji obětmi jakýchkoliv násilných činů. Nemlčme o tom. 

(odkazy, studie)

Jakožto oběť sexuálního násilí jsem i já nespočetněkrát přemýšlela, jestli jsem si to nezavinila sama. Jak moc jsem za to vlastně mohla já. S diagnostikou poruchy autistického spektra přišly i pochyby o tom, jestli kdybych nebyla autistka, tak by se to třeba nestalo. 

Co by kdyby

Ta věc se už stala. A je vinou jen jednoho člověka, a to toho, který mě znásilnil. To je mantra, kterou si opakuje každá oběť a je to ta základní pravda, ke které se musím vrátit pokaždé, když mě přepadne záchvat, když je mi velmi smutno, když cítím extrémní vztek na sebe a svoje okolí. 

Úkolem číslo jedna, pro vás i pro mne, je neříkat obětem, co by se stalo, kdyby okolnosti byly jiné. Kdyby ta holka nepila alkohol. Kdyby neměla krátké šaty. Kdyby víc utíkala. Kdyby se bránila jen o něco víc. Kdyby křičela. Kdyby mu napálila facku, jen co něco zkusil. Kdyby neflirtovala. Kdyby nechodila pozdě sama domů. Kdyby se nestýkala s takovými lidmi. Kdyby s ním nešla na rande. Kdyby ho opustila dřív než se to stane. Nebo než se to stane znovu... 

Toto uvažování nepomůže nikomu. Učme ostatní, že nemají znásilňovat, že mají ověřovat, jestli člověk, se kterým mají sex, to chce stejně jako oni. Neučme lidi a hlavně ženy, že mají na sebe neustále dávat pozor, znát ideálně 5 druhů bojových umění a nosit rolák, ale zas ne ten hnusnej, protože to není hezký, že jo. Neučme ženy, že se mají podvolit. Že když je praští spolužák ve školce, tak to znamená, že je má vlastně rád, jen to neumí vyjádřit. Naučme jeho, ať to vyjadřuje jinak než působením bolesti. 

Proč to nenahlásil/a (dřív)

''A proč mi to říkáš teď?'' Byla reakce mojí mámy, když jsem jí po skoro deseti letech řekla, co se mi tehdy stalo. 

''Proč to vytahují teď, to si dřív nevzpomněli/y?'' 

A víte, že možná ne? Amnézie je něco, co je mezi spoustou obětí sexuálního násilí, ale obecně osob s post-traumatickou stresovou poruchou, velmi časté. Váš mozek a vaše tělo prochází tak silným šokem, že jeho primární reakcí je BLOK. Zablokovat, co se stalo a rychle. Znám ženu, která si uvědomila roky zneužívání vlastním otcem až v dospělosti. Prostě si jednoho dne vzpomněla. 

Mně samotné trvalo dva roky si uvědomit, že i takhle může vypadat znásilnění. Že jsem byla znásilněná. Že to nebyl jen sex, který mi byl nepříjemný, nelíbil se mi, bolelo to a byla jsem hodně smutná. Že to bylo znásilnění a zneužití mojí bezbrannosti. Neumím vám vysvětlit, proč jsem si to neuvědomila za hodinu, od té doby, co se to stalo, ale prostě ne. A nejsem sama, těch případů, kdy mozek prostě zatemní nějaké období, protože je pro funkci a výkonnost člověka, obtížné ho v tu chvíli zpracovat, je spousta. 

Nevím, jestli jste byli někdy hlásit něco na policii. Já zatím dvakrát. Poprvé to byla ukradená peněženka, kdy mi bylo řečeno, ať nepočítám s tím, že se najde a proč, že to vlastně vůbec chci hlásit? Po druhé to byly výhrůžné smsky, co mi chodily na pracovní telefon. Sama bych to po předchozí zkušenosti asi smetla pod stůl, ale kolegyně mě postrčily, že by se to nahlásit mělo. Nejdřív na stanici vůbec nechtěli udělat zápis. Smska, co vám přijde po několika voláních v 10 večer, oznamující, že vás někdo přijde oběsit. Dopadlo to tak, že policie na číslo zavolala a z muže, který zprávy psal, dostali alespoň slovní a písemnou omluvu, načež se případ uzavřel. 

Když přijdete nahlásit znásilnění na policii, nikdo s vámi zacházet v rukavičkách nebude. Šance, že natrefíte na zaškoleného pracovníka, jsou velmi malé. Otázky typu: co jste měl/a na sobě, pil/a jste alkohol, jsou mezi prvními, co padnou. Ne otázky na pachatele. Vím to,  protože jsou oběti, které procesem nahlášení opravdu prošly, dostaly se až k soudu, aby původce jejich traumatu vyvázl z podmínkou.

A já se ptám, je to něco, čemu byste se dobrovolně vystavili? Opakovali byste stále dokola své trauma, svojí největší potupu, nejhorší zážitek, něco, za co se šíleně stydíte - opakovali byste to před zcela cizími lidmi, kteří vám evidentně nevěří, ať už řeknete cokoliv? Hádám, že znám odpověď.

Když mi bylo 15, měla jsem takové úzkosti, že jsem se bála zeptat ve škole, jestli si můžu o hodinu dojít na záchod. Asi bych nešla vyprávět svůj nejhorší životní zážitek někomu, kdo se ke mě bude chovat nepříjemně. 

Možná sis to trochu zasloužil/a

Jsem pevně přesvědčená o tom, že i pokud si člověk lehne vedle druhého člověka nahý, není to pozvánka k tomu, aby ho druhý člověk znásilnil. 

Jsem pevně přesvědčená o tom, že pokud si holka pozve kluka domů po tom, co jdou na rande, nemusí s ním mít sex, pokud nechce. Ani on s ní. 

Jsem pevně přesvědčená, že i kdybych nepila alkohol, znásilnění bych se neubránila. 

Fyziologickou reakcí na znásilnění není agresivní výbuch, ale ztuhnutí. Znáte ten pocit, když jdete přes přechod a velkou rychlostí se na vás nečekaně vyřítí auto? Ztuhnete až do morku kostí. Nezačnete utíkat dopředu nebo dozadu. Pravděpodobně tam budete stát jako jelen, kterého osvítí světla. Ten pocit ztrojnásobte a přičtěte k tomu totální zmatenost. 

Proč zmatenost? Čekali byste, že vás někdy znásilní kamarád? Čekali byste, že vás někdy znásilní spolužák? Čekali byste, že vás někdy znásilní soused? Čekali byste, že vás někdy znásilní někdo, koho velmi dobře znáte? Asi ne. Ale to se děje. 

Mně se to nestalo, neznám nikoho, komu jo a muži mě nikdy neobtěžují

Gratuluju vám. Fakt. Jste totiž jedním z mála lidí. Vlastně jste docela unikát. 

Je to super. Radujte se, že se vám to nestalo, buďte šťastní. Ze srdce vám to přeju.

Ale nepoužívejte to jako argument proti obětem. 

Jako ženy jsme vychovávané se přizpůsobit. Nasadit masku, když je to potřeba. Jako autistická žena to znám ještě o něco lépe. Právě proto, se spousta žen přizpůsobila internalizované misogynii. Začala na sobě podvědomě nenávidět to, co je ženské a začala to trestat u ostatních žen. V sociologii se toto také nazývá syndrom včelí královny. Jde o jev, kdy žena na vysoké autoritativní pozici odmítá pomoc jiným ženám a hodnotí své podřízené ženského pohlaví mnohem přísněji než jejich kolegy muže. Vidím tam jistou korelaci s ženami, které odmítají přiznat, že (nejen) v českém prostředí je velmi rozšířena tzv. rape culture. 

Jde jen o pár případů, proč to máme řešit všichni?

Podle kriminologických a viktimilogickych výzkumů se každá čtvrtá žena setká ve svém životě se sexuálním násilím (zdroj). Ročně je na policii nahlášeno okolo 600 případů znásilnění. Reálně se ale stane ročně 12 000 znásilnění. To je 34 znásilněných za den, na policii ale zajdou jen 1 nebo 2 oběti za den. Každá desátá Češka zažije za svůj život znásilnění. (všechny zdroje zde) To jsou reálná ověřená statistická data.

Šance, že ve vašem okolí je tedy člověk, který se s nějakou formou sexuálního násilí setkal, je velmi vysoká.

Pamatujte, že celkově nahlášených znásilnění je pouze okolo 8 %, a z toho 2-10% je falešných obvinění. I pokud bychom si vzali to největší číslo, čili 10 – z 8% to vychází na 0,8% falešných nahlášení. To je méně než 1% falešných obvinění celosvětově, přesto křivé obvinění bývá jeden z hlavních argumentů proti výpovědi obětí.

Šance, že výpověď oběti sexuálního násilí je nepravdivá, je tedy naopak velmi malá.

Statistiky a výzkumy ohledně žen a mužů na autistickém spektru jsou v našem prostoru nedostatkovým zbožím, a to nejen v souvislosti se sexuálním násilím, proto tato čísla zde tedy uvést nemůžu, ač by mě velmi zajímaly. 

Co z tohohle všeho tedy plyne?

Věřme obětem. 

Pokud vám někdo z vašeho okolí řekne, že se setkal s obtěžováním nebo sexuálním násilím, vyslechněte ho, podpořte ho a nabídněte pomoc, pokud si o ni řekne. Nebagatelizujte, nemoralizujte a nesnažte se najít skulinu v jeho sdělení. Buďte mu oporou, kterou tak moc potřebuje.

V České republice toto téma skvěle zpracovává Konsent, doporučuju sledovat i jejich Instagram, kde často sdílí výpovědi lidí, kteří jim píšou. Další organizací, na kterou se můžete obrátit, jako oběť, ať už s psychickými, fyzickými nebo sociálními obtížemi spojenými se sexuálním násilím je třeba Persefona. 

Pokud máte pocit, že jste možná zažili něco podobného jako já, klidně mi napište. Nepíšu tyto články proto, aby mě někdo litoval nebo abych ze sebe dělala chudáka. Píšu je proto, že můžou někomu pomoc najít informace, najít vysvětlení. Vím, že mě by pomohlo, kdybych tehdy v patnácti vlezla na internet a podobný článek si přečetla. Strašně doufám, že se třeba někdy dostane k někomu, kdo to bude potřebovat.