Lžičková teorie

Pokud čtete alespoň občas blogy lidí na spektru, lidí s chronickými onemocněními nebo zdravotně postižených, dost možná už jste se setkali s něčím, čemu se říká ''the spoon theory'' nebo-li teorie lžiček.

Poprvé s tímhle označením přišla Christine Miserandino ve své eseji, která nesla název jak jinak než ''The Spoon Theory.''

Teorie lžiček je něco, co se vcelku hojně používá v komunitě lidí s nějakým postižením nebo onemocněním, nejvíc pochopitelně v anglofonních zemích, kde je i osvěta oněch ''disabilities'' trochu jinde než u nás v Čechách.

Co přesně to ale je?

Pro spoustu autistů zcela netypická metafora.

Metafora, která má vysvětlit sníženou schopnost člověka vykonávat běžné činnosti. Je to jakési vysvětlení exekutivní dysfunkce pro lidi, kteří si tuhle situaci vůbec nedokážou představit.

Představte si, že každý den, když se ráno vzbudíte, je vám dán do ruky určitý počet lžiček. Čím více lžiček, tím více energie. Ideálně musíte se všemi lžičkami vystačit až do doby, kdy jdete zpět spát. U lidí bez žádných neurologických onemocnění, bez žádné chronické bolesti, bez psychických poruch a dalších znevýhodnění, je počet lžiček velmi vysoký, ne-li přímo neomezený. U zbytku populace je nižší a liší se od člověka k člověku.

Zdravý a ''normální'' jedinec si může dovolit plýtvat svojí energii v podstatě na cokoliv. Vždycky bude mít dostatečnou zásobu lžiček v záloze. Může jít sportovat a tím vyhodit většinu svého denního přídělu, protože ví, že mu pořád zbyde dost na to, aby zvládnul běžné denní úkony jako dojít domů, umýt se, najíst se a jít klidně spát.

Člověk jako já, už ráno musí přemýšlet, jestli zvládne všechno, co má ten den naplánováno s počtem lžiček, se kterými se probudí. Představte si, že máte v ruce tři čajové lžičky. Každá se rovná výkonu jedné činnosti. Vy ale musíte udělat nejméně pět věcí, než si budete moc sednout a nedělat vůbec nic. V takové situaci musíte volit, musíte si určit priority.. Je důležitější si vyčistit zuby nebo se dostat rychle do práce? Podobnou situaci řeším v podstatě každý den. Tím, že můj mozek funguje jinak, než je běžné, často ani nedokážu přesně rozlišit, která ta činnost doopravdy je společensky ta důležitější.

Dalším příkladem je sociální kontakt. Ne každý s ním má problém, ale já tu mluvím hlavně za sebe. Musím si vybrat, jestli použiju lžičky na vhodný oděv, na učesané vlasy, na nucený úsměv nebo na snahu o konverzaci, na sociální výkonnost v pracovní době, na reagování na dotazy kolegů v kanceláři. Musím neustále volit mezi tím, co je pro mě v tu chvíli priorita. V tomto ohledu nikdy nebudu dokonalá. I kdybych zvládla všechno, co jsem si naplánovala jeden den, použiju lžičky z dalšího dne. I kdybych zvládla všechno perfektně jeden týden v kuse, druhý týden odpadnu. Energie už je vyčerpaná, rezervy došly.

Autorka eseje, která teorii lžiček vymyslela, má autoimunitní onemocnění - lupus. K teorii lžiček jí pomohla konverzace s kamarádkou, se kterou byla na večeři a která se jí ptala, jaké to je, žít s podobnou nemocí. Christine Miserandino použila vizuální pomoc lžiček, které byly vyskládané na stole. Kamarádce dala do ruky 12 lžiček a řekla jí, aby vyjmenovávala události jejího běžného dne. Za každou jí sebrala jednu lžičku. Lžičky samozřejmě brzo došly.

Když jsem tento příběh četla poprvé, nemyslela jsem si, že je to něco, co se mě týká. Přemýšlím o tom ale už přes rok a pořád jsem nepřišla na nic, co by mojí situaci lépe popisovalo. Není den, kdybych měla lžiček-energie na rozdávání. Každý den volím mezi menším zlem, mezi totální únavou a zhroucením.