Věřím obětem.

Pokud žijete v České republice nebo se pohybujete někde okolo, pravděpodobně jste zaznamenali největší kauzu posledních dní - obvinění Dominika Feriho ze sexuálního násilí. Tento článek nemá nic společného s tímto ex-poslancem, ani nemá být vysloveně politický a nijak se netýká nadcházejících voleb. 

Přesto... současná situace, která vznikla po investigativní reportáži, mi nedovolí mlčet. 

Pravděpodobně to již z mých předchozích článků víte, ale jsem autistka, která se setkala ve svém životě se znásilněním. Jsem tedy jakousi menšinou v menšině, jenže rozhodně nejsem sama. Studie ukazují, že vysoké procento sexuálního násilí se děje na osobách s postižením. Postižení lidé jsou zároveň 3x častěji obětmi jakýchkoliv násilných činů. Nemlčme o tom. 

(odkazy, studie)

Jakožto oběť sexuálního násilí jsem i já nespočetněkrát přemýšlela, jestli jsem si to nezavinila sama. Jak moc jsem za to vlastně mohla já. S diagnostikou poruchy autistického spektra přišly i pochyby o tom, jestli kdybych nebyla autistka, tak by se to třeba nestalo. 

Co by kdyby

Ta věc se už stala. A je vinou jen jednoho člověka, a to toho, který mě znásilnil. To je mantra, kterou si opakuje každá oběť a je to ta základní pravda, ke které se musím vrátit pokaždé, když mě přepadne záchvat, když je mi velmi smutno, když cítím extrémní vztek na sebe a svoje okolí. 

Úkolem číslo jedna, pro vás i pro mne, je neříkat obětem, co by se stalo, kdyby okolnosti byly jiné. Kdyby ta holka nepila alkohol. Kdyby neměla krátké šaty. Kdyby víc utíkala. Kdyby se bránila jen o něco víc. Kdyby křičela. Kdyby mu napálila facku, jen co něco zkusil. Kdyby neflirtovala. Kdyby nechodila pozdě sama domů. Kdyby se nestýkala s takovými lidmi. Kdyby s ním nešla na rande. Kdyby ho opustila dřív než se to stane. Nebo než se to stane znovu... 

Toto uvažování nepomůže nikomu. Učme ostatní, že nemají znásilňovat, že mají ověřovat, jestli člověk, se kterým mají sex, to chce stejně jako oni. Neučme lidi a hlavně ženy, že mají na sebe neustále dávat pozor, znát ideálně 5 druhů bojových umění a nosit rolák, ale zas ne ten hnusnej, protože to není hezký, že jo. Neučme ženy, že se mají podvolit. Že když je praští spolužák ve školce, tak to znamená, že je má vlastně rád, jen to neumí vyjádřit. Naučme jeho, ať to vyjadřuje jinak než působením bolesti. 

Proč to nenahlásil/a (dřív)

''A proč mi to říkáš teď?'' Byla reakce mojí mámy, když jsem jí po skoro deseti letech řekla, co se mi tehdy stalo. 

''Proč to vytahují teď, to si dřív nevzpomněli/y?'' 

A víte, že možná ne? Amnézie je něco, co je mezi spoustou obětí sexuálního násilí, ale obecně osob s post-traumatickou stresovou poruchou, velmi časté. Váš mozek a vaše tělo prochází tak silným šokem, že jeho primární reakcí je BLOK. Zablokovat, co se stalo a rychle. Znám ženu, která si uvědomila roky zneužívání vlastním otcem až v dospělosti. Prostě si jednoho dne vzpomněla. 

Mně samotné trvalo dva roky si uvědomit, že i takhle může vypadat znásilnění. Že jsem byla znásilněná. Že to nebyl jen sex, který mi byl nepříjemný, nelíbil se mi, bolelo to a byla jsem hodně smutná. Že to bylo znásilnění a zneužití mojí bezbrannosti. Neumím vám vysvětlit, proč jsem si to neuvědomila za hodinu, od té doby, co se to stalo, ale prostě ne. A nejsem sama, těch případů, kdy mozek prostě zatemní nějaké období, protože je pro funkci a výkonnost člověka, obtížné ho v tu chvíli zpracovat, je spousta. 

Nevím, jestli jste byli někdy hlásit něco na policii. Já zatím dvakrát. Poprvé to byla ukradená peněženka, kdy mi bylo řečeno, ať nepočítám s tím, že se najde a proč, že to vlastně vůbec chci hlásit? Po druhé to byly výhrůžné smsky, co mi chodily na pracovní telefon. Sama bych to po předchozí zkušenosti asi smetla pod stůl, ale kolegyně mě postrčily, že by se to nahlásit mělo. Nejdřív na stanici vůbec nechtěli udělat zápis. Smska, co vám přijde po několika voláních v 10 večer, oznamující, že vás někdo přijde oběsit. Dopadlo to tak, že policie na číslo zavolala a z muže, který zprávy psal, dostali alespoň slovní a písemnou omluvu, načež se případ uzavřel. 

Když přijdete nahlásit znásilnění na policii, nikdo s vámi zacházet v rukavičkách nebude. Šance, že natrefíte na zaškoleného pracovníka, jsou velmi malé. Otázky typu: co jste měl/a na sobě, pil/a jste alkohol, jsou mezi prvními, co padnou. Ne otázky na pachatele. Vím to,  protože jsou oběti, které procesem nahlášení opravdu prošly, dostaly se až k soudu, aby původce jejich traumatu vyvázl z podmínkou.

A já se ptám, je to něco, čemu byste se dobrovolně vystavili? Opakovali byste stále dokola své trauma, svojí největší potupu, nejhorší zážitek, něco, za co se šíleně stydíte - opakovali byste to před zcela cizími lidmi, kteří vám evidentně nevěří, ať už řeknete cokoliv? Hádám, že znám odpověď.

Když mi bylo 15, měla jsem takové úzkosti, že jsem se bála zeptat ve škole, jestli si můžu o hodinu dojít na záchod. Asi bych nešla vyprávět svůj nejhorší životní zážitek někomu, kdo se ke mě bude chovat nepříjemně. 

Možná sis to trochu zasloužil/a

Jsem pevně přesvědčená o tom, že i pokud si člověk lehne vedle druhého člověka nahý, není to pozvánka k tomu, aby ho druhý člověk znásilnil. 

Jsem pevně přesvědčená o tom, že pokud si holka pozve kluka domů po tom, co jdou na rande, nemusí s ním mít sex, pokud nechce. Ani on s ní. 

Jsem pevně přesvědčená, že i kdybych nepila alkohol, znásilnění bych se neubránila. 

Fyziologickou reakcí na znásilnění není agresivní výbuch, ale ztuhnutí. Znáte ten pocit, když jdete přes přechod a velkou rychlostí se na vás nečekaně vyřítí auto? Ztuhnete až do morku kostí. Nezačnete utíkat dopředu nebo dozadu. Pravděpodobně tam budete stát jako jelen, kterého osvítí světla. Ten pocit ztrojnásobte a přičtěte k tomu totální zmatenost. 

Proč zmatenost? Čekali byste, že vás někdy znásilní kamarád? Čekali byste, že vás někdy znásilní spolužák? Čekali byste, že vás někdy znásilní soused? Čekali byste, že vás někdy znásilní někdo, koho velmi dobře znáte? Asi ne. Ale to se děje. 

Mně se to nestalo, neznám nikoho, komu jo a muži mě nikdy neobtěžují

Gratuluju vám. Fakt. Jste totiž jedním z mála lidí. Vlastně jste docela unikát. 

Je to super. Radujte se, že se vám to nestalo, buďte šťastní. Ze srdce vám to přeju.

Ale nepoužívejte to jako argument proti obětem. 

Jako ženy jsme vychovávané se přizpůsobit. Nasadit masku, když je to potřeba. Jako autistická žena to znám ještě o něco lépe. Právě proto, se spousta žen přizpůsobila internalizované misogynii. Začala na sobě podvědomě nenávidět to, co je ženské a začala to trestat u ostatních žen. V sociologii se toto také nazývá syndrom včelí královny. Jde o jev, kdy žena na vysoké autoritativní pozici odmítá pomoc jiným ženám a hodnotí své podřízené ženského pohlaví mnohem přísněji než jejich kolegy muže. Vidím tam jistou korelaci s ženami, které odmítají přiznat, že (nejen) v českém prostředí je velmi rozšířena tzv. rape culture. 

Jde jen o pár případů, proč to máme řešit všichni?

Podle kriminologických a viktimilogickych výzkumů se každá čtvrtá žena setká ve svém životě se sexuálním násilím (zdroj). Ročně je na policii nahlášeno okolo 600 případů znásilnění. Reálně se ale stane ročně 12 000 znásilnění. To je 34 znásilněných za den, na policii ale zajdou jen 1 nebo 2 oběti za den. Každá desátá Češka zažije za svůj život znásilnění. (všechny zdroje zde) To jsou reálná ověřená statistická data.

Šance, že ve vašem okolí je tedy člověk, který se s nějakou formou sexuálního násilí setkal, je velmi vysoká.

Pamatujte, že celkově nahlášených znásilnění je pouze okolo 8 %, a z toho 2-10% je falešných obvinění. I pokud bychom si vzali to největší číslo, čili 10 – z 8% to vychází na 0,8% falešných nahlášení. To je méně než 1% falešných obvinění celosvětově, přesto křivé obvinění bývá jeden z hlavních argumentů proti výpovědi obětí.

Šance, že výpověď oběti sexuálního násilí je nepravdivá, je tedy naopak velmi malá.

Statistiky a výzkumy ohledně žen a mužů na autistickém spektru jsou v našem prostoru nedostatkovým zbožím, a to nejen v souvislosti se sexuálním násilím, proto tato čísla zde tedy uvést nemůžu, ač by mě velmi zajímaly. 

Co z tohohle všeho tedy plyne?

Věřme obětem. 

Pokud vám někdo z vašeho okolí řekne, že se setkal s obtěžováním nebo sexuálním násilím, vyslechněte ho, podpořte ho a nabídněte pomoc, pokud si o ni řekne. Nebagatelizujte, nemoralizujte a nesnažte se najít skulinu v jeho sdělení. Buďte mu oporou, kterou tak moc potřebuje.

V České republice toto téma skvěle zpracovává Konsent, doporučuju sledovat i jejich Instagram, kde často sdílí výpovědi lidí, kteří jim píšou. Další organizací, na kterou se můžete obrátit, jako oběť, ať už s psychickými, fyzickými nebo sociálními obtížemi spojenými se sexuálním násilím je třeba Persefona. 

Pokud máte pocit, že jste možná zažili něco podobného jako já, klidně mi napište. Nepíšu tyto články proto, aby mě někdo litoval nebo abych ze sebe dělala chudáka. Píšu je proto, že můžou někomu pomoc najít informace, najít vysvětlení. Vím, že mě by pomohlo, kdybych tehdy v patnácti vlezla na internet a podobný článek si přečetla. Strašně doufám, že se třeba někdy dostane k někomu, kdo to bude potřebovat. 

Autismus a terapie.

Celkem nedávno mě překvapilo, že na můj blog pořád někdo občas zavítá, čte mé články, píše komentáře nebo něco sdílí. Těší mě to a trochu mě mrzí, že už nemám tolik času, energie a chuti psát víc. Téma autismu si to určitě zaslouží. U nás je článků na některá témata tak málo, že je to až politováníhodné. 

Dnes jsem si sedla k počítači ale spíš s cílem vypsat svoje trápení a poskytnout pohled na to, jak může fungovat autista v klasické psychoterapii. 

Na úvod bych ráda řekla, že mé zkušenosti s terapií nejsou až tak obsáhlé, abych mohla hodnotit komplexnost terapie v Česku nebo třeba i porovnávat různé styly. 

Do terapie jsem se dostala poprvé asi v 15 letech, když jsem trpěla těžkými depresivními stavy a začínalo se to projevovat na mé školní docházce. Moje první terapeutka byla školní psycholožka, která mi dávala klasické testy typu ''nakresli strom a já ti řeknu, jestli jsi pesimista nebo optimista'' a i nějakého toho Rorschacha. Byla jsem u ní, myslím, dvakrát. Nepamatuju si už přesně, co jsem jí řekla, ale hádám, že něco ve smyslu, že jsem smutná a necítím se dobře. Ptala se mě, jestli jsem smutná natolik, že bych se pokusila si ublížit, což jsem zapřela, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda. Necítila jsem k ní důvěru. Nijak mi nepomohla. 

Můj další terapeut už byl zároveň i psychiatr. Docházela jsem k němu já, i moje máma, která mluvila o tom, že mám doma zatažené závěsy, tmu a mám velké problémy se spánkem. Že si se mnou neví rady. 

Tehdy moje terapie probíhaly tak, že jsem přišla, pozdravila a zastavila se na otázce ''jak se máš?''. Cítila jsem sice, že akutně potřebuju pomoc a proto jsem šla za odborníkem, ale svým emocím a tomu, co prožívám, jsem vůbec nerozuměla. I zdánlivě jednoduchá otázka, co měla otevřít téma mých nálad a toho, jak se cítím, byla pro mě příliš složitá. Když řeknu, že se mám blbě, bude se ptát proč. Ale já přece nevím proč, proto jsem tady. Když řeknu, že dobře, budu lhát - to nechci. 

Trvalo to asi půl roku, kdy jsem pravidelně docházela do terapie, kde jsem promlčela hodinu a zase šla zpátky domů. Tehdy to vlastně odstartovalo moje nejtěžší období, které trvalo od 15 do 17 let. Kdy jsem se začala aktivně sebepoškozovat, pokoušet o sebevraždu. 

Dnes vím proč. Že to všechno byla reakce na trauma tak velké a tak nevyslovitelné, že nikdo včetně mě netušil, co se vlastně stalo. Nevím, jestli by mi tehdy pomohlo, kdyby ze skříně vyskočil kouzelnej skřítek a řekl mi: ''Hele to asi nebylo úplně oukej, tehdy jak jsi měla sex s tím klukem a vůbec to nechtěla. A pamatuješ, jaký to bylo s děckama ve školce a na základce? To taky asi byl docela problém, ne? To nebylo úplně normální.'' Jsou to vlastně hrozně evidentní věci. Které ale moje hlava vytěsnila a proto jsem se v životě i na terapii tolik trápila. 

Když mi bylo 17, byla jsem 2 měsíce hospitalizovaná na psychiatrii s intenzivním dohledem. Šla jsem se tam jen zeptat na terapii. Když viděli moje jizvy a potvrdili si, že se opakovaně pokouším zabít, už si mě tam nechali. Brečela jsem, ale když jsem viděla, že to ostatním děckám přijde akorát k smíchu, zocelila jsem se a udělala jsem všechno proto, abych odešla brzo domů. Přesto to nešlo vůbec rychle.

Právě tam jsem se dostala do péče a terapie člověka, se kterým jsem strávila v terapeutickém vztahu dalších 7 let. 

Trvalo ale další dva nebo tři roky, než jsem se vůbec začala otevírat. Další rok, než jsem vůbec dostala správnou diagnostiku. 

A na některé věci přicházím ještě teď. 

Po tom, co se spousta věcí srovnalo a já zjistila, co je vlastně příčinou mých potíží a že je velká pravděpodobnost, že mě měli už dávno diagnostikovat s autismem, jsem se rozhodla vyhledat na vlastní pěst oficiální diagnostiku. Nikdy jsem nehledala terapii spojenou s autismem, nic takového ani nemám pocit, že bych potřebovala. Moje problémy jsou způsobeny traumaty, které třeba přímo souvisí s autismem, ale autismus pro mě není ta hlavní příčina. Nemám pocit, že to je něco, čím trpím nebo něco, s čím bych se měla léčit. Moje depresivní epizody a úzkosti přímo souvisí se zneužitím, šikanou nebo nátlakem ze strany okolí, a to je to, s čím nějak potřebuju pracovat. Fakt, že jsem se narodila s nějakou odchylkou v mozku, jak já ráda říkám, není něco, co můžu změnit a ani se nechci nějak přetvořit na člověka, co bude třeba míň konfliktní, ale bude nešťastný, protože nebude svůj.

Právě na základě těchto poznatků jsem se rozhodla vyhledat změnu v terapii. Specialistu na traumata. Měla jsem teda pocit, že už tomu trochu rozumím, že vím, že mám teda nějakej ten autismus, ale že můj primární problém jsou věci, co se mi staly, ne to, s čím jsem se narodila. 

Po pečlivém výběru jsem se dostala tam, kde jsem teď. A myslím, že to není moje finální zastávka. Pořád se dozvídám o nových přístupech a stylech terapie. O tom, jak funguje humanistická terapie, kde i mlčení má svůj smysl. O Pesso Boyden psychoterapii, která mě svým přístupem láká. 

Po těch více než deseti letech vím jedno - terapie je běh na dlouhou trať. Nedá se tam jít prostě jednou a čau, jsem vyléčená, zdravá a šťastná. Je to něco, do čeho musíte investovat svůj čas, peníze a hlavně energii a chuť něco řešit a pracovat na sobě. 

Teď jsem 2 roky bez medikace a můj stav určitě není tak stabilní, jak bych chtěla. Ale je to něco, s čím už umím pracovat, už jsem schopná hluboké sebereflexe a pojmenovávání problémů. Už jsem vlastně tak trochu sama sobě terapeutem. 

V souvislosti s autismem se často skloňují behaviorální terapie. Hlavně KBT nebo ABA. O ABA terapiích a jejich zrádné funkčnosti už jsem psala v minulosti. Ráda bych ale znovu zopakovala, že to je něco, co rozhodně nepodporuju. Proč - behaviorální terapie ve zkratce staví vždy na podmiňování. Na systému odměn a trestu. (V moderních terapiích už teda naštěstí hlavně těch odměn.) My ale nejsme zvířata, které lze cvičit pomocí keksíků a řetězu okolo krku. Chcete se naučit něčemu novému nebo se odnaučit nějaký zlozvyk? Pátrejte po tom, odkud to vede. Proč vám něco nejde - je to něco, co můžete a chcete změnit? Je to něco, co chcete změnit, abyste lépe zapadli mezi vrstevníky? A proč to potřebujete? 

Nebudu tady dlouze rozepisovat druhy terapií a přístupy terapeutů, které si já osobně myslím, že ''jsou v souladu s autismem.'' Ono to ani pořádně nejde. Všichni jsme individuální. Můj současný terapeut mi byl doporučen jiným dospělým autistou a ačkoliv spolu víceméně fungujeme, nejsem na 100% spokojená a budu brzy hledat jinde. Terapie je tak specifický vztah, který může fungovat jen pokud si navzájem sednete a věříte, že si absolutně netroufám dávat nějaké poučky nebo doporučení. 

Snad jen, že má cenu hledat, dokud nebudete mít pocit, že se váš život opravdu dává do pohybu. 

Pokud čtete tento článek dnes, dovolte mi vám popřát, ať v klidu přežijete Vánoce. Já budu o Štědrý den sama. Cítím se velmi osamělá, ale zároveň dost vyrovnaná na to, abych všechno v pohodě zvládla. Moje předsevzetí je, abych se k psaní vrátila dřív než zase za rok. :)

Povídání o šikaně.

Motivaci psát články mám, ale energii a čas úplně ne. Každopádně dnes se stalo něco, co nevím, komu a kde mám říct a do další terapie to asi nevydržím.

Fotka je moje, takže autorský práva atd, nekrást, díky.

Na živých knihovnách se mi víc než jednou stalo, že po tom, co řeknu svůj příběh (diagnóza autismu, trauma ze sexuálního násilí, šikana, deprese, psychické problémy), mi děti řeknou něco ve smyslu ''a řekla jsi to mámě?'' ''a jaký máš vztah s rodiči?'' ''co na to řekli rodiče?'' .. nikdy moc nevím, co jim odpovědět.

S rodiči nemám špatný vztah. V minulosti jsem měla období, kdy jsem nemluvila s tátou, ale je to za mnou. S mámou jsem nikdy neměla dlouhodobý konflikt. Na druhou stranu jsem dospělá a nechci na nich být závislá, ať už finančně, psychicky nebo jakkoliv. Nechci poslouchat, jak mám udělat to nebo tohle, co si mám uklidit a kam mám jít. Vím to už dobře sama, mám svoje priority. A tak je to v pořádku, je to zdravý vztah.

Přesto jsou věci, které jsem rodičům nikdy neřekla a nevím, jestli někdy řeknu. Je pro mě paradoxně jednodušší to říct partě teenagerů na knihovně, napsat to veřejně na blog nebo říct to známýmu u piva. Mezi tyhle věci patří moje sexuální orientace, genderová identita, to, že jsem obětí sexuálního násilí a šikany. Takhle to napsat není složitý. Není to něco, za co bych si podle mě zasloužila potlesk. Říct to nahlas je o hodně % složitější, ale naučila jsem se to. Huhňám, koktám, zadrhávám se, ale dám to.

Jak s tím ale začít u lidí, u kterých se bojím reakce ze všeho nejvíc. Sexualitu dejme stranou, protože to není něco, co mě aktuálně trápí a chtěla bych s nimi řešit - nemám pocit, že to nutně potřebují vědět. Co mě ale občas naštve je, jak nemají ani tušení, čím jsem vlastně prošla v dětství a pubertě. Jak to berou jako něco, co nebylo doma, tak to neviděli, neexistuje. Od mimina žiju v domácnosti jen s mámou a proto se to týká především jí.

Dnes se stala situace, co mnou tak otřásla, že pořád nevím, jak jí dát do slov a zareagovat. Byla jsem u mámy na návštěvě a ona si povídala se známým o jeho dětech, on, že je na ně pyšný a že cítí, že opětujou jeho lásku. Všechno dobrý. Pak z nějakýho důvodu přišla řeč na vyzvedávání dětí ze školy. Máma s humorem začala rozebírat, jak jsem jí ve třetí třídě řekla, že už mě nemá vyprovázet do školy. Že mě má vysadit za rohem a odjet. Brala to se srandou jako že už jsem vyrostla a nechtěla jsem se s ní loučit.

Co ale neví je, že proč jsem tohle udělala bylo, že v moment, kdy mě kdokoliv z děcek viděl vystupovat z auta a loučit se s mámou, měla jsem to na talíři celý den. Možná jsme měli lepší auto než oni, možná mi záviděli, že moje máma mě do školy odveze po cestě do práce v Praze. Možná mě prostě nenáviděli z jinýho důvodu, protože jsem byla divná, jiná než oni a tohle byla jen záminka. Proč jsem nechtěla vystupovat z auta před školou bylo, protože jsem nechtěla, aby mě za to někdo zbil. Nechtěla jsem, aby mi za to vysypal penál. Nechtěla jsem, aby mi odsunul židli než jsem si stihla sednout. Nechtěla jsem, aby mě trefoval míčem do hlavy.

Možná, že prostě nemusím vědět, jak o tom mluvit, ale prostě začít. Moje otázka ale je, proč vlastně. Protože si mají lidi přede mnou dávat pozor na to, co říkají? To asi ne. Protože to vytrestá děcka, co mi tohle dělali? Určitě ne, sotva si pamatuju některá jejich jména, jak jsem to potlačila. Nabízí se odpověď, že mi to pomůže od frustrace z toho, že to ty lidi netuší.

Mockrát jsem slyšela něco ve smyslu ''řekni to mámě, to bude dobrý'' nebo ''zkus si o tom promluvit s mámou''. Proč ale.. Skrývá se za tím nejistota lidí, co to říkají a jejich vlastní kostrbatý vztah s rodiči? Je v tom takový to univerzální nastavení, že rodič je bůh a po rodiči je to partner? Já chci být já, nechci být člověkem, kterýho chce máma nebo můj přítel. A neznamená to, že bych je proto měla o něco míň ráda. Ale chci věci dělat v čas, kdy já chci a kdy já jsem připravená.

Je pořád spousta věcí, o kterých jsem vlastně nikdy pořádně nikde nemluvila a často je to proto, že jsem si je ukryla tak hluboko v sobě, že jsem na ně úspěšně na nějakou dobu zapomněla. Jenže oni vyplavou dřív nebo později. A ať je to radši dřív, dokud s tím můžu něco dělat.

Věděli jste, že v současné době neexistuje v republice žádná podpůrná skupina nebo terapie pro lidi, co jsou nebo byli obětmi šikany? Existuje pro alkoholiky, pro trans lidi, pro autisty. Ale ne pro ty, kteří zažili šikanu. Jasně, můžete namítnout, že to je obsaženo v těch zmíněných, ale vlastně není. Je to separátní problém a to je něco, z čeho jsem pořád hodně nesvá u sebe samé. Protože to jsou všechno věci, co mě formují.

Když si vybíráte postavu do videohry, nastavujete věci jako věk, vzhled, koníčky, práci a podobně. Když jsem se já narodila, tak jsem si asi vybrala level hardcore, protože já prostě nemůžu mít jednu škatulku. Ono se z toho strašně snadno dělá sranda, jakože ''did you just assume my gender'' a ''jo, my víme, chceš bejt zajímavá, tak k maniodepresivitě máš ještě bolavý koleno'' nebo tak něco. Já těch odchylek od normálu mam tolik, že si fakt občas řikam, jestli to nedělám nějak podvědomě schválně, jestli prostě se nechci od narození lišit a mozek si to tak nastavuje pak ve všem od zaměstnání, vzhledu přes sexualitu a koníčky. Někdo asi namítne, že to není nic neobvyklýho, že jsou i další lidi jako já a asi jsou, ale i tak mám občas pocit, jestli ze sebe nedělám něco víc než fakt jsem. Jestli nemám syndrom sněhové vločky, kdy se ve všem podvědomě snažím dokázat, že jsem jiná než ostatní. Přitom víc než cokoliv jinýho jsem si v životě přála, abych byla aspoň chvilku neviditelná, normální nebo nezajímavá.

Jenže i teď když to čtu, tak vidim, že to prostě vždycky bude někomu připadat, že si stěžuju na něco, co je vlastně výhoda. Pokud tohle čtete, tak věřte, že vědomě to nikdy nebyl můj záměr. Ráda bych byla zajímavá ve svojí práci, ve fotografii. Ale tím to hasne, všechno ostatní bych mnohem radši měla jako cis hetero zdravá hubená holka s průměrným IQ a vzděláním. Ale to nejsem.

Nevim, co jsem tímhle článkem chtěla vlastně říct a štve mě, že to asi je dost ukňouraný. Pointou pro mě asi je, že existuje opravdu hodně hodně lidí, co prošli šikanou a neexistuje pro ně žádný systém, co by jim pomohl a návod na to, jak to řešit s rodiči. Nebo aspoň já o žádným nevím.

Stuprum.

Dnes tu napíšu něco, co jsem zatím nikdy nikam veřejně nenapsala. Budu psát o tom, jak jsem byla znásilněna. Jak s tím žiju a bojuju.

Podle harvardské studie jsou dívky na austistickém spektru nebo s ADHD náchylnější k sexuálním útokům na jejich osobu. Osobně znám jen málo dalších lidí, kteří se o svém traumatu nebáli mluvit nebo alespoň ho osobně sdíleli se mnou. Jak by jich taky bylo hodně, když z médií se hrne výsměch obětím #MeToo a převládá názor, že ve většině případů si za to ta holka může sama. O tom, že může být znásilněn nebo zneužit i muž, se nemluví pro jistotu vůbec. 

Zjistila jsem, že je důležité zatnout zuby a říct to dalším lidem. Dělám to na živých knihovnách pro Amnesty, udělala jsem to na psychoterapiích a řekla to několika kamarádům. Nikdy jsem o tom nemluvila s rodiči. Nikdy jsem to nenahlásila na policii. Nikdy jsem to o sobě veřejně nerozhlašovala. Nikdy by mě nenapadlo to vytáhnout, abych snad někde dostala úlevy nebo abych v lidech vzbudila lítost. 

Pokud ale tenhle článek pomůže jednomu jedinému člověku si uvědomit, že v tom není sám nebo pokud pomůže lidem, aby se zamysleli o tom, jestli nemají ve svém okolí někoho, kdo prošel tím samým.. bude mi to úplně stačit. Dnes už o tom chci mluvit a chci to sdílet. Ne proto, že by se mi to líbilo nebo protože mi to nedělá problémy. Ale protože jsem zjistila, že to pomůže druhým. A samozřejmě to taky ztrácí tu sílu, když to řeknu už potolikráté nahlas. Všichni bubáci ztrácí svou moc, když se jich nebojíte a mluvíte o nich. 

................

Bylo mi čerstvě 15 a zoufale jsem se chtěla začlenit do společnosti spolužáků. Nechtěla jsem být jen ta, kterou tolerují, chtěla jsem být něčí nejlepší kamarádka, najít si kluka, chtěla jsem, aby mě měl někdo rád. Takže jsem dělala cokoliv mě jen trochu napadlo, abych toho docílila. Mezi jedním takovým pokusem byla i mnou organizovaná rozlučka / party. Spousta spolužáků odcházela po čtyřech letech osmiletého gymnázia jinam a naskytla se příležitost udělat pořádnou party před tím, než všichni odejdou. A mně se nějakým způsobem podařilo vyhnat mámu s babičkou z bytu na chalupu, takže mě hlídal jen mámy přítel, který byl ze všech tří nejvíc benevolentní. Už ani nevím, jak jsem to udělala, ale vysvětlila jsem mu, že k nám přijde pár mých spolužáků, nejspíš budeme pít a bavit se dlouho do noci. Pochopil to a nechal mi k tomu prostor. Bohužel jsem nejen já, ale i spousta dalších, co ten večeř přišli, nebyli na takovou volnost připraveni.

Alkohol tekl proudem, někdo přinesl trávu, všichni se začali podezřele párovat. Někteří už přišli spolu, ale většina se družila až ten večer. Byla jsem smutná, že jsem klasicky sama v davu lidí a po ruce byla lahev vodky. Nemám absolutní tušení, kolik jsem toho vypila, co všechno a chybí mi asi hodina vzpomínek. Podle vyprávění jsem si v koupelně svlíkla kalhoty a šla jen ve spodkách do pokoje, kde jsem usnula. Pravděpodobně, protože jsem na to zvyklá, když doma nikdo není, tak jsem to udělala opilá, protože opadly veškeré zábrany. Nevím, jestli to bylo tohle nebo něco dalšího, co odstartovalo, co se stalo potom.

Když jsem se probudila, v posteli se mnou byl další člověk, tehdy spolužák. Byla jsem unavená, opilá a rozespalá a nepochopila jsem, co tam dělá a co po mě chce. Pokoušela jsem se mu říct, ať jde pryč, že chci být sama. Že mě to hrozně bolí. Ne, nebránila jsem se hodně, nebyla jsem toho schopná. Brečela jsem a chtěla jsem umřít. Ale na druhou stranu jsem si říkala, že to budu mít za sebou. Že nebudu panna do konce života. Že se mu třeba líbím a chce se mnou chodit a to, že to teď bolí, je asi normální a musím to vydržet. Že můžu být konečně jako ostatní, co už byli starší a měli sex, že mě to nějak posune ve vztahu k nim. 

Když usnul a já se vyplížila z pokoje, protože jsem bolestí vystřízlivěla a spát nemohla, našla jsem pár spolužaček v obýváku. Řekli mi, že jsem to měla čekat, že tohle se na podobných akcích děje vždycky. Nikdy před tím ani potom jsem na podobné akci nebyla. Z jejich konverzace a toho, jak se všichni chovali, jsem pochopila, že to bylo vlastně úplně v pohodě a moje obavy byly zbytečné. Nerozumněla jsem té situaci, tak jsem to přijmula. Napomohl tomu i fakt, že moje tehdy nejlepší kamarádka spala s jiným spolužákem ve stejnou dobu. A nikdy si nestěžovala nebo nevyjádřila, že by to nechtěla nebo se jí to nelíbilo. Takže to bylo jen moje vina, že mě to bolelo a že jsem to nehtěla a nebyla připravená.

S tím jsem žila asi další tři roky. Nevěděla jsem, proč mi vadí spát ve vlastní posteli, proč se mi při pomyšlení na sex dělá fyzicky špatně nebo proč mi vadí i dotyk na ruce od druhého člověka. Netušila jsem, proč mám těžké deprese, poruchu spánku a sebevražedné sklony. Opravdu jsem nevěděla proč. Nikdy jsem si to nespojila. Věděla jsem, že jsem smutná z toho, že nemám žádné nebo jen hodně málo kamarádů, že mě trápí, že nedokážu s nikým komunikovat a že jsem pořád sama. Ale že to všechno se zhoršilo té letní noci, to mě vlastně vůbec nenapadlo. 

Poprvé jsem začala uvažovat o tom, že to možná nebyl normální sex a nebylo to v pohodě, až dlouho potom. Až potom, co jsem narazila na články od jiných ''survivors'' a pátrala po tom, proč mi tolik vadí vidět násilný sex ve filmu, jsem začala přemýšlet nad tím, jak se ke mně vztahuje slovo znásilnění. Spoustu let jsem neměla žádné další sexuální zážitky, ani v náznaku. Ne, že bych se cítila asexuálně nebo mě nikdo nepřitahoval, prostě jsem neměla nikoho, s kým by to šlo. Když se konečně někdo našel a já zjistila, že mám obrovský blok, musela jsem to nějak odůvodnit. A tehdy poprvé jsem řekla něco ve smyslu, že se mi v minulosti stala špatná věc a proto teď nemůžu. 

Psychiatrovi jsem o tom řekla jen jednou a taky roky potom, co jsme se znali. Kamarádkám jsem to řekla roky potom, co jsme se bavily. Pak jsem zjistila, že říct to, pomáhá. Že je to pořád strašný a ty vzpomínky nikdy nesmažu, i když bych moc chtěla. Ale že vysvětlit lidem, co se mi stalo, může být v dlouhodobém hledisku i přínosem. Padly a padají otázky, jestli jsem to hlásila na policii. Nehlásila. Proč ne? Vážně si myslíte, že mám jít s tímhle příběhem za policií? Že jsem jako patnáctiletá autistka nepochopila, co se děje, ale pak mi vlastně došlo, že mě někdo znásilnil? I kdyby je to zajímalo a udělali z toho zápis.. Já vím, kdo mi to udělal. Znám jeho jméno a dokázala bych se s ním i spojit, kdybych chtěla. Nechci to s ním řešit. Nechci být označena za lhářku, protože to udělá v obraně každý. Je to pro mě uzavřené. Už mě to ovlivňuje minimálně. 

Nedávno jsem si uvědomila, že jsem to nikdy nepsala do článku. Ani na svým minulým blogu, který měl jednu chvíli docela úspěch, než jsem začala dostávat nenávistný komentáře a položilo mě to tehdy natolik, že jsem ho smazala. Teď jsem starší, zkušenější a taky silnější. A chci to tady mít. Pro sebe i pro ostatní. Pro ty, co na to můžou náhodou narazit, až budou googlit, jestli to, co se jim stalo, je normální a děje se to i ostatním lidem. Děje se bohužel spousta příšerných věcí. Ale tím, že o nich budeme mlčet nebo za ně vinit ty, kterým se dějou, je nijak nezlepšíme. 

Taky jsem nevěřila tomu, že mluvit o tom, je dobrý nápad.. že mluvit o traumatu může pomoc. A může. Ne třeba hned, ne za hodinu, někdy ne ani za pár dní, ale časem ano. Často jsem měla a mám pocit, že to některé lidi nezajímá. Dokud jsem nenašla lidi, kteří mě vyslechli a dali mi takovou zpětnou vazbu, která dávala smysl. Že to byla fakt hrůza. Že to není něco normálního, co se prostě děje. Že jsem si za to nemohla sama. Že to je potřeba řešit a třeba to bude i trvat. 

Sebepoškozování autistů.

Někdy mě trápí, že si nerozumím ani s rodinou nebo nejbližšími. I s člověkem, se kterým žiju v jedné domácnosti mám problém udržovat oční kontakt nebo mu rozumět, co říká. Autismus není něco, co zmizí, když jsem šťastná nebo když jsem s někým, koho mám ráda. Neberu to jako handicap, beru to jako odlišnost. Dřív to ale tak nebylo. Dřív jsem se za každou podobnou věc, co mi nešla nebo jsem jí nerozuměla, trestala.

Sebepoškozování je téma, které se netýká zdaleka jen autistů, ale i spousty lidí s mentálními poruchami nebo jinými nemocemi. Sebepoškozování nevypadá u každého stejně. Ne každý si vezme klasickou žiletku z drogerie a do kůže si ryje čáry nebo slova. Každý, kdo nějak funguje ve společnosti, se ale setkává s otázkami. ''Od čeho máš ty jizvy?'' ''Ty ses někde pořezal/a?'' ''Ublížil ti někdo?''. Spolužačka s hraniční poruchou mi dokonce tuhle vyprávěla, že se jí někdo ptal, jestli ty jizvy na stehně má, že jí pokousal žralok.

Dnes nebudu psát o tom, proč se poškozují ostatní, ale jak sebepoškozování a sebeubližování souvisí s autismem.

Hromady rodičů, kamarádů, asistentů nebo lékařských pracovníků se neustále dokola ptají, jak zabránit tomu, aby se jejich svěřenec bil do hlavy, kousal sebe nebo ostatní, trhal si vlasy, škrábal se a tak podobně. Odpověď není pro všechny stejná, neexistuje návod, jak se sebepoškozování zbavit. Můžu mluvit z vlastních zkušeností a z poznatků o ostatních, o kterých jsem četla.

Agresivní chování vůči sobě vzniká, když je člověk neustále nucen potlačovat své emoce. Ať už kladné nebo záporné, ačkoliv sebepoškozování začíná ve velké většině případů kvůli těm záporným. Je to jako metafora s přetékajícím pohárem, v nějakou dobu prostě pohár emocí přeteče. A kolikrát stačí opravdu málo.

Řezala jsem se, bila jsem se, snažila jsem si rozrazit hlavu, kousala jsem se, škrábala se. Když mi někdo naznačil, že jsem něco nepochopila. Když jsem měla pocit, že nezapadám. Když se někdo smál a já myslela, že se směje mě. Když mě někdo urazil. Když jsem řekla něco špatně. Když jsem byla zamilovaná, ale ten druhý člověk to neopětoval. Když jsem byla ta jediná v místnosti, koho si nikdo nevšímal. Takhle bych mohla pokračovat dál.

Tehdy jsem nevěděla, že se mi uleví, když půjdu za někým, komu věřím nebo za doktorem a řeknu mu všechno to, co se ve mě děje. Že i psaní podobných článků jako je tenhle může být částečná terapie. I když jsem zkusila to všechno, často to nestačilo. Těch potlačovaných pocitů bylo prostě moc a draly se ven. Vzít žiletku a říznout se přinášelo až euforickou úlevu. Naopak vynadat si a bouchat hlavou o zeď byla forma učení se toho, co smím a co nesmím dělat. Bylo to sebetrestání. Místo, aby mě vynadal rodič a naplácal mi na zadek, já ho předešla a bouchala jsem se o zeď. Protože to, co tomu předcházelo bylo špatně a já cítila, že je to moje vina. Protože jsem divná, protože neumím komunikovat, protože mě přece nikdo nemůže mít nikdy rád, když jsem taková jaká jsem.

Je to asi 3 roky, co jsem se naposled řezala. Potom, co jsem byla zavřená na psychiatrii, když moje máma objevila krev a jizvy, jsem měla dlouho strach se znovu říznout, aby mě nezavřeli znovu. Ne proto, že bych si myslela, že řezání je špatné nebo že mi škodí, ale protože jsem se bála blázince. I to je motivace samozřejmě, ale je to motivace špatná. Byly situace, kdy jsem byla tak zoufalá, že jsem rozbila skleničku, jen abych se mohla pořezat. Nic jiného jsem po ruce neměla a to nutkání bylo silné asi jako při závislosti na drogách.

Alkohol všechno zhoršoval. Hádám, že podobně můžou děti reagovat i na ''oblbující'' léky. Ztratí zábrany a chuť si ublížit je tak silná, že dojde k akci.

Ať už si autista ubližuje proto, že cítí úlevu nebo protože se mu líbí bolest, první cíl je snad vždy stejný.. potrestat se. Trest. Právě i v terapiích typu ABA je trest něco, co funguje k ''nápravě'' chování autisty. I v běžné dětské výchově se má za to, že za ''špatné chování'' se má dítě potrestat. Autista jednak nerozezná správně situaci, kdy je trest oprávněný a kdy ne a druhak často nechápe, za co vůbec je trestán. Další problematickou věcí je, že pokud trest přijde po meltdownu nebo shutdownu, jen zhorší potlačování, které opět musí nutně vést k nějakému výbuchu.

Rodiče takzvaných nízkofunkčních autistů mi často argumentují tím, že jsem nikdy neviděla jejich nebo jiné autistické dítě v meltdownu, v záchvatu. Neviděla. Já jsem byla to dítě. Já jsem ještě před nedávnem skrývala svoje záchvaty a chtěla si rozrazit hlavu. Já nikdy nevím, kdy další takový záchvat přijde, protože to není vyloučeno.

Jak tedy podobnému chování předcházet z pozice rodiče nebo opatrovníka a kamaráda autisty?

Žádné fyzické tresty. Žádné svazování, omezování pohybu, ne-li zavírání do klece a podobné hrůzy. Podpora bezpečného stimmingu. (!) - ani nedokážu zdůraznit, jak tohle může pomoc psychice autisty. Není nic špatného na mávání rukama, kývání se, běhání dokola, atd atd. Podporujme tohle ''vybití energie / přebytečných emocí'' než se autista uchýlí k tomu sebenásilnému.
A samozřejmě tolerance. Dát autistovi čas na regeneraci, nenutit ho do aktivit, které jsou mu očividně  silně nepříjemné - brečí, řve, je agresivní. Každý autista a troufám si říct, že skoro i každý člověk je schopen nějaké komunikace. Často ne té verbální a ne té, na kterou jsme zvyklí. Ale i gesta, zvuky nebo samozřejmě doprovodné jevy emocí typu pláč nebo smích, i to je komunikace. Je na nás, abychom se jí naučili vnímat.

Nedávno jsem si teprve uvědomila, že na živých knihovnách o sebepoškozování moc nemluvím. Hlavně tedy z časových důvodů, ale i tak. Přitom je to součást mého života, která jeden čas byla i hodně častým jevem. A je to také věc, která se u autistů hodně problematizuje. ''Co budu dělat s dítětem, co se vytrvale bije do hlavy?'' ''Jak mám zabránit tomu, aby byl/a agresivní?'' ''Moje dítě si začne ubližovat, když ho nezastavím.''  Je to jedno z předních témat, ale odpovědí na tyhle otázky je málo. Začátkem je, začít své dítě vnímat jako rovnocennou osobu, i když třeba není schopno klasické komunikace. Nenutit ho se začlenit do společnosti za každou cenu. V dnešní době mohou lidé žít mimo, není to tak velký problém jako v minulosti. Ale hlavně otevřeně o tom mluvit, nebát se toho a nepodléhat tabuizaci.

Neříkám, že mám recept na to, aby každý autista byl šťastný a už se nikdy neuhodil. Nevím ani, jestli to třeba zítra nepřijde na mě samotnou. Ale chci otevřít konverzaci na toto téma a nebát se toho.