Nic.

Někdy by mě zajímal ten pohled z druhé strany.

Chvíli jsem si myslela, že mě lidi nemají moc rádi kvůli tomu, že jsem divná, že nejsem jako oni. Ale vlastně nezapadám ani mezi ty, co jsou odlišní. Ať už zájmy nebo psychikou.

Asi jsem špatný člověk, jen si nejsem jistá, co přesně dělám špatně.

Mám pocit, že pořád jen za někým běhám jako: are you going to be my friend, please? Ale v realitě to těm lidem asi nepřijde, v realitě jim nejspíš připadám jako namyšlená, bezcitná, hloupá, nezajímavá, divná, nesnášenlivá, nijaká?

Když jsem smířená s tím, že někoho nepotěším a že mě rád nebude mít, ani to tolik nebolí. Ale když si uvědomím, že už zase sedím u stolu dvaceti lidí a ani jeden se na mě nepodívá, pokud to není omylem, ani jeden z nich ke mě nemá vztah hlubší než nějaká nezáživná povinnost, tak to bolí.

Nechci, aby to bolelo, nechci cítit nic. Ale buď cítím jen ostrou bolest, která nejde zastavit a nebo tupou, která se zdánlivě tváří, jako že necítím vůbec nic, ale není to pravda.

Tohle není jen litování se. Já bych vážně ráda změnila to, co lidem na mě vadí, ráda bych byla jednou jedinkrát oblíbená. Ale nevím jak, nevím, co pořád dělám špatně. Odpověď, že nic? No ale něco asi jo.