Otázka: umí autisti rozpoznávat vykání a tykání?
Odpověď: umí, ALE...
- nikdy nepochopím, jak NTs prostě vědí, kdy co použít -
Klasická situace, normie přijde do společnosti, kde zná ze všech třeba jen jednoho člověka a prostě automaticky odvodí podle věku, pohlaví a profesní důležitosti všech přítomných, zda-li použít ahoj nebo dobrý den a tykat nebo vykat. U mě ten kalkul trvá mnohem déle a hlavně je vědomý. A stejně to často neodhadnu správně.
- proč vám lidi neřeknou, když jim to vadí -
Stane se, že se prostě spletete a použijete ahoj místo dobrý den v situaci, kdy je to nežádoucí. Když se to stane naopak, nebývá to tak silné faux-pas, spíš se vám lidi vysmějou. (Což je taky super, hned jsem příště klidnější. *sarkasmus*) Pokud situace ale nastane, nedokážu si moc představit jiný důvod než omyl. Proč v tom případě adresát onoho nepatřičného oslovení neřekne: "pardon, ale tohle mi vadí, už to nedělej/te". Není jednoduššího řešení, protože ne vždy si svojí chybu uvědomím a spíš se stane, že mi o tom řekne třetí osoba. Tohle se, safra, vážně nikomu jinýmu nestává?
- my jsme spolu nepásli -
Zároveň ale existujou i momenty, kdy bych já nejradši přivodila újmu na zdraví tomu, kdo mě nevhodně osloví. Pravda, stává se mi to pořád míň, ale já jen tak křivdy nezapomínám! Situace: přijdu na poštu/úřad/nějakou pobočku a paní za pultem mi začne tykat. Sorry, holka, ale my se známe? Pokud vim, tak ne. Pochopím to třeba v obchodě atd, ale na poštu nebo úřad nechodí (alespoň velkou většinou) lidi pod 15 let. Já chápu, že vám to 15 leté děcko nemusí přijít jako ten nejdůležitější člověk na světě, ale tak jednou se tváříme, že se k sobě chováme slušně, tak prosím. Mně se taky ostatní lidi moc nelíbí, ale nechovám se k nim jak k póvlu. Zachovávejme dekórum.
- tykej všem, ale tomuhle ne -
U nás v kanclu si tykáme. Ač je nás jen hrstka, co pracujeme spolu tak, že se doopravdy vídáme a sdílíme prostor, tak naše firma čítá něco přes 200 zaměstnanců, což mi s tímhle problémem příliš nepomáhá. Když jsem nastoupila, bylo mi řečeno, že si všichni tykají. Tak jim vesele tykám, až najednou přijde pán, kterého znám už z dřívějška a vždy jsme si vykali a on mi vykat nepřestal - co teď? Pokaždé, když ho potkám a on hned hlaholí: "Dobrý den!", tak ve mě hrkne, protože co když si ostatní myslí, že je to divný.. Já bych mu to navrhla, ale jsem jak věkově tak profesně mladší a přišla bych si jako ještě větší idiot. Tak prostě čekám, až nastane příhodná příležitost. Doufám, že do tý doby nezešednu..
- jak z toho ven? -Autisti určitě nejsou jediní, co mají tenhle problém. Úzkostí problematika tykání/vykání naplňuje spoustu lidí. Setkala jsem se s názorem komunity aspíků, že na všechno existují pravidla etikety a podle toho se prostě řídit. S čímž bych ztroskotala už u nás ve firmě, když běžně tykám někomu, koho jsem v životě neviděla, je starší, důležitější ve firmě a já od něj něco potřebuju..
Proč prostě nemůžeme mít něco jednoduššího jako angličtina? Většina lidí si myslí, že si všichni tykají, ale je to naopak, dokud se neoslovují jménem a nejsou si blízcí, tak všechny You jsou vykací. Ale to je jen lingvistická vsuvka. Kdyby bylo všechno podle pravidel, svět by byl jednodušší. Bohužel etiketa a mezilidské vztahy mají blíže k gramatice jazyků v tom, že pravidla zde sice existují, ale jsou velmi velmi ohebná.
Nezbývá než snít o tom, jak bych to měla v anglofonních zemích jednodušší...
Žádné komentáře
Okomentovat