Sice jsem to tu o těch meltdownech hezky popsala, ale realita, když pak jeden opravdu máte, je přece jenom nepopsatelná.
Dnes jsem se dostala do stavu, kdy jsem jen strnule seděla, cítila se nejhůř na světě a nebyla schopná jediného slova.
Kdyby se mi to stalo doma, tak si toho třeba ani tolik nevšimnu. Tentokrát se to ale bohužel stalo v autě s mojí mámou a jejím přítelem. Ač moje maminka ví o mé diagnóze, nejsem si jistá, jestli vlastně přijala fakt, že nejsem tak úplně jako ostatní děti. Nejsem si už jistá, jak jí mám vysvětlit, že na otázku ''co se stalo'' prostě ne vždycky existuje odpověď.
Takže další poznámka k meltdownům, pokud jím autista zrovna prochází, tak se ho neptejte pořád dokola na věci jako: ''co se stalo'' ''proč nemluvíš'' ''udělal/a jsem něco špatně'' ''vysvětli mi, co se s tebou právě děje''...
Situace, kdy nemůžete promluvit, je jedna z nejvíc frustrujících na světě. Pocit, jako když mě někdo drží silou pod krkem a rty mám přilepené k sobě vteřinovým lepidlem. Po několika minutách, kdy jsem se nedokázala pohnout, promluvit a skoro ani nadechnout mě napadlo to napsat. Vyťukala jsem do mobilu jako největší blbka ''já nemůžu mluvit''. Odpovědí mi samozřejmě bylo, ''co se stalo''.
Já nevím. Nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim. Nevim, co se stalo.
Nevim, co to odstartovalo. Vim, jak by se to dalo zmírnit, ale všechny triky jsou vám k ničemu, když sedíte ve studeným autě, kde není nic. Ani sluchátka.
Občas se mi stane, že mě rozhodí něco konkrétního. A to pak vim. Ale ne vždycky to chci říct. Z 99,9999% proto, že mi ten důvod přijde příliš hloupej, malichernej a prostě pitomej a vím, že by ho nikdo nepochopil. Tak radši mlčím.
Ale jsou i situace, kdy je prostě moc hlasitých zvuků, kdy mě něco bolí, kdy chci prostě jen domů a spát. A prostě začnu brečet a zmlknu. Moje tělo to tak prostě dá najevo. A já nevim, proč nereaguju třeba podrážděním a proč se prostě zamknu. Kdybych to věděla, třeba bych to uměla vypnout, ale takhle to je bez šance.
Takhle to psát nejspíš není tim nejlepším nápadem, protože se mi z toho znovu dělá špatně a špatně. Ale přesto jsem to sem chtěla dát. Je jedno, jak moc toho někdy víte o svých problémech. Když přijdou, jsou všechny znalosti k ničemu, chci jen vypnout svůj mozek.
Žádné komentáře
Okomentovat