Lovestory.

Líbí se mi jeden člověk.

A dokonce je to i muž, což je u mě celkem nezvyk.

Nemůžu se ho ale zbavit.

Nemůžu ho vyhnat ze svojí hlavy. Nemůžu zastavit tu posedlost tím, jak je strašně roztomilý, jaký má ďolíčky ve tvářích. Nemůžu potlačit chuť si k němu přivonět, kdykoliv mám jen trochu možnost. Mám chuť se na něj dívat jako na televizi třeba celý den. Asi bych to i vydržela. Ale nesměl by se podívat zpátky. To pak dělám, že vlastně koukám úplně někam jinam. Když se setkáme pohledem, tak mi mozek zkratuje. Ano, je autistickou vlastností, že se vyhýbáme očnímu kontaktu, ale většinou, když mám koukat někomu do očí, je to asi podobný pocit, jako když vám v uších nahlas hraje ta písnička z filmu Psycho. Hrozně mě to mate a narušuje mi to soustředění. Když se mi do očí podívá on, je to spíš jako kdyby mě porazil parní válec a pak ještě zacouval.

Když mám udržovat small talk s ostatními lidmi, jsem nervózní, ale uklidňuju se tím, že kdyby chtěli něco vědět, tak se na to musí zeptat. Když je dobře znám, tak jim třeba něco vyprávím a na small talk nedojde. Ale s ním je to těžký. Jakmile vyčerpáme konverzační témata, která jsou na snadě, tak je ticho. A já mám v hlavě deset tisíc hlasů, co na mě ječí, ať něco řeknu.. COKOLIV! Někdy mě něco napadne, tak žvatlám kraviny a on vůbec nechápe, na co se ho ptám, ale to je v pohodě, já to vysvětlím, aspoň mluvíme. Ale někdy je v mým mozku pusto prázdno... Pak většinou dojde na to, že se ode mě nějak odpojí a baví se zase s lidmi, se kterými se dá bavit, protože oni to ti neurotypici prostě umí, nejsou sociálně nemotorní jako já.

Když se směje, tak mám chuť se začít točit kolem do kola a smát se jako blázen. Když řekne něco vtipnýho, usmívám se pro sebe šíleně moc a mám radost. Když řekne sprostý slovo, tak se zamiluju snad ještě víc. Není perfektní. Je tišší, nekrafá pořád. Ale přesto se na něm tak těžko hledají chyby. Zapomíná na věci. Ale kdo ne.. Umí vysvětlit věci nejlíp na světě a ještě vás pochválí za to, že jste se zeptali. Vždycky mi pomůže, když jsem v koncích. Nikdy nereptá. Nepomlouvá a když se mu něco nelíbí, má k tomu důvod. Wow, fakt mi to hledání negativ moc nejde.

Posledních pár měsíců se na něj snažím myslet jen okrajově, zdaleka ne tak hluboko, jako to dělám teď. Od té doby, co jsem se dozvěděla, že má přítelkyni, uběhlo skoro půl roku. Pořád to bolí stejně jako na začátku. Můj logický analytický mozek mě za tohle nesnáší, protože... vždyť je to přece snadný, má někoho jinýho, proč by neměl. ... Dva týdny na to, co jsem se to dozvěděla, jsem nebyla schopná vyjít z domu, dělat něco jinýho než brečet nebo hrát Warcraft, kde zapomínám na okolní svět. Chtěla jsem se zavřít do imaginárního vesmíru a nikdy nevylézt. Pořád trochu chci. Je to pocit asi jako kdybych vzala ocelovou trubku a prorazila si jí hrudní kostí naskrz. Tak nějak to bolí.

Až se vezmou.. a že to možná bude brzo.. nevím, jestli budu normálně fungovat. Pár dní třeba, ale pak nejspíš přijde kolaps. Sakra, vždyť dneska mě vyřadilo z provozu jen zírání na něj po dobu dvou hodin následované neúspěšným small talkem, to není zas tak moc odchylka od normálu. Chci si vždycky nadávat, když mi řekne něco hezkýho (chápej třeba "ahoj ahoj čau" místo normálního "čus") a já se začnu usmívat od ufa k ufu a radostí poskakovat. Ne před ním, jdu za dveře a doufám, že mě nikdo nemůže někde vidět. On se jen snaží být příjemný na všechny. Sám mi to řekl, když jsem z něj vymámila, že jede na dovolenou s přítelkyní a rodiči. Nevím, jestli pochopil, co se děje tady u mě. Nejspíš ne. Nebo chci doufat, že ne, i když si tajně sadisticky přeju, aby třeba na chvilku cítil, jak to bolí.

I kdyby neměl nikoho... já nebudu ta, kdo bude jeho volbou. Nejsem hezká a štíhlá a neurotypická. I kdyby se mu líbilo jak vypadám... budiž... vždycky budu ale ta divná, depresivní, co moc řeší detaily a s lidma moc nemluví. Není to přesně jedna věc, co je na mě ta zvláštní, ta co mě odlišuje, je to víc drobností, které ani třeba nejdou pojmenovat, ale přesto všechny tvoří mě, takovou jaká jsem. I kdybych se nechala vylepšit plastickýma operacema a zhubla a nevím co, tak pořád neodoperuju svůj mozek a to jaká jsem vevnitř. Herečka jsem špatná a lhát tolik neumím, nikdy to nemůže vyjít. Ale přesto můj debil mozek živí naději. Neumím jí opustit. Moc chci. Chci, aby mi bylo všechno jedno, aby se mi nikdo nelíbil, abych mohla do práce chodit v pyžamu a nemluvit vůbec s nikým. Ale víc než to pořád chci, aby mě měl rád zpátky. Nemůžu nad sebou vyhrát.