Hlasy v mojí hlavě říkaly, že bych o nich měla napsat.

Ne, dělám si srandu. Tohle neříkaly.

zdroj

Dnes chci psát o úzkosti.

Úzkost těžce ovlivňuje můj každodenní život. Ať už je to obecná, generalizovaná úzkost, takříkajíc ze všeho a nebo úzkost sociální, která se váže na kontakt s lidmi.

Vysvětlit někomu, že máte strach vlastně ze všeho, i když víte, jak moc iracionální to je, je strašně těžké, v některých případech i nemožné.

Slyšela jsem o tom, že vědci vynalezli simulátor maniodeprese, který pomůže zdravým lidem pochopit, co maniodepresivní člověk cítí a prožívá. Kdybych si měla představit podobný model, ale na úzkost, tak by vypadal asi následovně.

Představte si, že sedíte v tmavé místnosti nebo buňce a před vámi je plátno, které zobrazuje to, co vidíte a po stranách jsou reproduktory, které vám pomáhají slyšet okolí. Nad vámi je jeden větší reproduktor, který ztělesňuje hlas vašich myšlenek.
Po každé, když se dostanete do situace, kdy máte někoho oslovit, ze shora se ozve: "budou se ti smát, určitě se přeřekneš, vypadáš jako magor, nesnáší tě, ignorujou tě"
Po každé, když vám někdo řekne byť sebemenší kritiku typu "mohla bys to udělat ještě dnes?", uši slyší: "už teď je pozdě, nesnáší tě a ví, že jsi pomalá".
Po každé, když vidíte, jak se někdo neusměje nebo neodpoví, když něco vyprávíte, oči vidí, jak mě "nesnáší, myslí si, že to, co jsem řekla, bylo divný, vůbec mě neposlouchá".

Asi takový je můj každodenní struggle s úzkostnou poruchou při kontaktu s lidmi.

Úzkost se ale projevuje, i když jsem úplně sama. Buď přemýšlím nad tím, co si o mně někdo myslí, protože někde nejsem nebo jsem něco neudělala. Nebo mám strach, že jsem na něco zapomněla. Znáte takový ten pocit, kdy si nejste jistí, jestli jste doma vypnuli světlo při odchodu a zamkli byt? Tak ho ztrojnásobte.

Vtíravý pocit, že je něco špatně, i když tomu logicky vůbec nic nenasvědčuje je na denním pořádku. Strach, že jsem něco nedodělala, že jsem v práci udělala chybu, že jsem na něco zapomněla. Jen teď si vybavuju u každého minimálně dva příklady z přítomnosti a to se o tom ani nesnažím přemýšlet.

Jako pro autistu je pro mě jednoduché řídit se pravidly a dělat věci rutinně. Stereotyp je ideál. Jakmile se ale stane něco, co jsem neočekávala, něco spontánního, něco neurčitého, kamarádka anxiety je tu se mnou.

Včera jsem si na obědě sedla do jiné části místnosti než obvykle. Celou dobu, co jsem jedla polívku, mi v hlavě hrálo jen: "This is too much." Na jednu stranu mi to přijde vtipný, na druhou stranu spíš jako tragikomedie.

Život s úzkostí je ale něco mnohem složitějšího než obecný pocit obavy nebo nervozity. Většinou cítím několik věcí zároveň.
Beznaděj. "Tahle situace, tenhle problém se nedá vyřešit, prostě neexistuje řešení."
Neschopnost. Absolutní ztráta důvěry v moje schopnosti, v to, co dělám nebo to, co dělají ostatní.
Uvíznutí. "Tomuhle problému se nedá utéct."
Očekávání bolesti nebo i smrti. Většinou vede k panické atace a zvyšuje riziko deprese.

Mým každodenním chlebem je poslouchat hlas v mojí hlavě, jak mi říká "jsi úplně blbá, oni se s tebou nechtějí bavit, akorát je otravuješ, jak sis mohla myslet, že by tahle holka mohla být tvoje kamarádka, vždyť ty nemáš kamarády".

Díky zostřeným smyslům mám strach i ze světla, z hluku, z různých vjemů. V praxi to vypadá třeba tak, že když mě po výjezdu z tunelu oslní ostré světlo, tak mojí automatickou reakcí je "vůbec bys neměla řídit, teď nabouráš". Kolikrát je ten pocit strachu ale mnohem míň konkrétní, vlastně to není strach, ale spíš jako tlak v mojí hlavě, pocit, že se chci schovat pod peřinu a aspoň půl hodiny nevylézt. Neumím ten mozek prostě vypnout, neustále něco vnímám, často něco nepříjemného, ale je to už moje primární nastavení.

To ale neznamená, že jsem 24 hodin nervózní. Většinu času necítím nic, pokud se mi pohodlně sedí, mám na sobě pohodlné oblečení a dělám nějakou rutinní práci. V takovou chvíli mě nic netrápí. Ta spoušť, která ale úzkost odstartuje je i ta nejmenší blbost na světě.

Právě teď se cítím vlastně dost normálně, bez úzkosti. Je mi ale úplně jasné, že stačí, aby někdo přišel do mojí místnosti, stačí jeden mail o problému, který právě teď neexistuje, stačí, že nebudu vědět, jak zapnout kávovar nebo mi z ničeho nic začne houkat auto.

A ne, díky za optání, nemůžu to jen tak přejít,