Stimming 101

<osobní info okénko>

Je to skoro tři měsíce, co jsem naposledy publikovala článek, ačkoliv moje předsevzetí bylo víc psát a víc se angažovat. Jenže na těch aktivistických skupinách na fejsbuku je to prostě jaksi jednodušší. Můj život je teď jak na houpačce, ale v posledním měsíci musím říct, že se cítím opravdu dobře. Dnes dokonce natolik, že mám lžičky na to přeložit vám jednu z věcí, co mám otevřenou na liště už od toho 22. 12. 2018. Jo. Fakt.

</osobní info okénko>

Tento článek částečně čerpá překlad ze stránky Kirsten Lindsmith.

O stimmingu nebo stim(m)ování už jsem v minulosti psala, ale spousta lidí se na to stále ptá a je to téma, kterému i spousta autistů vlastně moc nerozumí.

Všichni to děláme.

Je to úplně normální, ale často trapné - dětem to zakazujeme nebo je nabádáme, ať si to nechají na doma.

Stimming je anglické sloveso i podstatné jméno odvozené od self-stimulation ( = sebestimulace) a ačkoliv ho nejspíš ve slovníku nenajdete, v autistické komunitě je to termín, který velká většina lidí zná. Ačkoliv v psychiatrických příručkách najdete spíše slova jako stereotypy nebo rituály, stimming se také charakterizuje jako

''... opakující se tělesný pohyb, který stimuluje jeden nebo více smyslů vědomě řízeným způsobem.''

Jinými slovy, člověk si uvědomuje, že mu onen pohyb, neboli stim, pomáhá se uklidnit (nebo je mu jinak příjemný), a proto v něm záměrně pokračuje.

Stim není to samé jako tik. Stimy jsou rytmické a pravidelné, tiky jsou náhlé, nečekané a nemají rytmus. Podobné tiky můžeme sledovat například u pacientů s Tourettovým syndromem, kteří jak je vám nejspíše známo, mají často zvukové tiky, někteří i koprolalii - z ničeho nic ze sebe vyráží sprostá slova. Stimy a tiky mají ale i dost společného, oboje se dá do jisté míry potlačit, ale je to pro člověka velmi nepříjemné. Podle výpovědí jedinců s Tourettem je zadržování tiku podobné zadržování kýchnutí. Potlačování stimů je spíše jako, když si nemůžete poškrábat místo, které vás extrémně svědí a čím více se na to snažíte zapomenout, tím horší to je.

Ačkoliv každý člověk se občas stimům oddává, autisté to dělají mnohem častěji než jejich neurotypičtí kolegové.  Abychom si to pro jistotu ještě zkomplikovali, autisté se často vyznačují i velmi unikátními druhy stimmingu jako třeba

• stimming s rukama - mávání, mrskání prsty, křupání klouby, třepetání rukama, nípání všeho možného
• stimming celým tělem - kývání se, točení se dokola, poskakování, pohupování, pokyvování 
• hlasový / vokální stimming - mručení, kvičení, různé zvuky zvířat nebo předmětů, formy echolálie

Tohle jsou jedny z nejčastějších autistických stimů a také ty nejvíce zjevné na první pohled. Stimming je ale velice rozmanitý a unikátní pro konkrétního člověka a/nebo situaci. Další stimy mohou být třeba: zírání na blikající nebo točící se předmět (třeba spinner a podobné hračky, ale může to být cokoliv), sahání a tření povrchů různých struktur a konzistence (př. hlazení plyšáka), kousání nebo olizování předmětů, hraní si s vlasy, poklepávání nohou a velká spousta dalších opakujících se činností.

Neurotypici samozřejmě stimují také, jen většinou nemají potřebu toto chování nějak pojmenovávat a rozeznávat. Nejběžnějšími neurotypickými stimy jsou věci jako cvakání tužkou, poklepávání nohou, škrábání se při nervozitě nebo houpání se na židli.

Mým nejméně sociálně přijatelným stimem je mávání rukama při poslouchání hudby s doprovodem trhaných pohybů připomínajících chůzi do kolečka dokola. Ještě na prvním stupni základní školy jsem něco podobného dělala často i na veřejnosti, než to ze mě společnost (často i násilím) dostala.

Proč tedy autisté stimují?

Tato otázka je vlastně úplně jednoduchá.

Původní autorka článku, kterým se inspiruji, jednou navštívila marylandskou školu s programem pro děti na spektru, kde byla spousta obecně nepřizpůsobivých dětí. Tyto děti mají nárok na tříminutové přestávky, kdykoliv se cítí zahlceni - mohou opustit lavice a navléct si tlakové vesty, hrát si s hračkami nebo si lehnout pod deku. Co by za to spousta z nás nedala, mít podobnou příležitost.

Navršení potlačovaných emocí, potřeba uvolnění psychické i fyzické tenze vedou často k přetížení organismu a netýká se to samozřejmě jen autistů, ale všech lidí na světě. Autisté jen potřebují uvolnit s častější frekvencí. Stimming může být právě příslovečným upuštěním páry. Někdy stimming uvolňuje tlak - hlavně ten dobrý a bezpečný druh stimmingu. Jindy pomůže člověku zablokovat rušivé podněty a stává se z něj rázem utišující pomocník.

Je to druh sebeuklidnění, které člověk potřebuje ať už z důvodu, že má z něčeho moc velkou radost nebo protože okolo projíždějící sanitka má příliš hlasitou sirénu. Oboje je nějaké přetížení, je toho najednou moc.

Otázkou by nemělo být, proč autisté stimují, ale proč stimují zrovna tak specificky / často pro většinu lidí zvláštně. Ne každý autista ovšem stimuje a ne každý sdílí ty stejné vzorce chování. To, že já mávám rukama, ale nechodím po špičkách, neznamená, že nerozumím tomu, proč by to někdo dělal.

Veřejný stimming

Jak už jsem psala, jako dítě jsem běžně stimovala i na veřejnosti. Ve školce, v obchodě, na návštěvě. Stimovala jsem i doma, kde to nikdo neviděl, aniž bych měla potřebu to skrývat. Kousala jsem do mokrých ručníků, protože se mi líbil ten pocit. Nahlas jsem zpívala různé samohlásky, když jsem procházela jedním místem v domě, protože jsem tam měla strach. Rodiče a ostatní, co mě měli na starosti měli strach, že to nedokážu ovládat. Což jsem dokázala, ale nevěděla jsem, proč to tak nutně potřebuju. Když si ze mě začali kvůli těmhle podivnostem dělat legraci i doma, rychle jsem přestala se stimmingem na veřejnosti.

Když jsem procházela pochybami, jestli opravdu můžu být autista, vzpomněla jsem si právě na tyhle situace a dospěla k názoru, že to je něco, co neurotypici nedělají. Oni se nemusí zavírat v koupelně, v autě, v pokoji, aby mohli na chvíli dělat něco, co je pro většinu lidí tak divné, že tomu prostě nerozumí. Ale ne každý autista je schopen své sociálně nepřijímané stimy takhle skrývat.

Častou otázkou rodičů autistických dětí na sociálních sítích i mimo, je: co mám dělat, aby moje dítě nedělalo tyhle divné věci?

Za prvé je potřeba si uvědomit, jak vyloženě krutý požadavek to je. Představte si, že byste museli celý život jen rovně sedět, nemoc se podrbat, nemoc kýchnout nebo zívnout, protože byste měli na paměti, že vás za to čeká trest. Stimming je pro autistu ještě zásadnější než tyhle věci, je to jediná chvíle, kdy může uvolnit své emoce, se kterými si neví rady a pomáhá autistům udržet si mentální pohodu, což je něco absolutně nepřenositelného.

Když budeme na stimming nahlížet jako na něco špatného, nevhodného nebo šokujícího, je to jako snažit se potlačit nekontrolovatelný základní pud, zasahuje to až do jádra člověka. Pokud jste rodič nebo opatrovník autistického dítěte, co se oddává podobným stereotypním pohybům nebo zvukům, věřte, že snažit se tomu zabránit je prakticky nemožné. Docílíte toho, že se vás bude bát a bude chovat nedůvěru ke všem v okolí, ale ne toho, že to opravdu přestane dělat.

Stimming je cenným nástrojem pro regulaci výbušných emocí, uklidňuje a navrací kontrolu nad vlastním tělem a prostředím, ve kterém se člověk ocitá. Představte si malé dítě, jak pohybuje rukama v kočárku, opakuje slabiky, cpe všechno do pusy a zírá na kolemjdoucí. Snažili byste se ho to odnaučit? Ano, panuje všeobecný názor, že z toho děti ''vyrostou''.. ale je opravdu tak důležité, aby se na vás podivně nedívali vaši známí, protože vaše dítě si zrovna žvýká kousek rukávu nebo zběsile tancuje, i když nehraje žádná hudba? Názor cizích lidí nebo i lidí, co jsou nám blízcí by neměl přebýt snahu o to, aby byl člověk zdravý a cítil se dobře.

Navíc, pokud se budete snažit stimy co nejvíce potlačit, pravděpodobně vylezou někde jinde a třeba ještě horším způsobem. Autista si bude místo neškodného mávání ubližovat. Čím více bude potlačovat svoje přirozené potřeby, tím více se bude přepínat a hrozí riziko, že upadne do meltdownu koncem dne - pokud vůbec vydrží tak dlouho. Tuhle mentalitu často vídám u maminek, které v podstatě tvrdí, že milují své dítě, ale nenávidí jeho autismus. Opakuju to tu pořád dokola, autismus je neodlučitelnou součástí. Není to něco, co nosím v kabelce a když se mi to nehodí, tak ho nechám doma. Není to něco, co se dá prostě vypnout, odnaučit nebo přenaučit.. můžete trénovat ty společensky ''správné'' návyky třeba denně, ale přirozené to nikdy nebude a je jen na vás, jak dlouho se hodláte mučit.

Autismus není žádný démon. Není to jako deprese, anorexie nebo třeba PTSD, není to něco, co by se mělo léčit a bojovat s tím. Ten pravý démon je nešťastnost plynoucí z úzkostí, nemohoucnost a trápení. Autista je typ člověka, stejně jako extrovert, gay nebo muž jsou přívlastky, které člověka do jisté míry definují, stejně tak autismus je něco, co je nedílnou částí jedince. Pokud se snažíte autistu předělat, aby nebyl autistou, přinejmenším mu přivodíte příšerně nízké sebevědomí a nulovou sebedůvěru. Rodič, který nesnáší autismus svého dítěte s ním bude celoživotně válčit a nikdy se nevymaní z mizérie.

Je to právě tahle anti-autistická nálada a postoj, který vytváří ty opravdové démony. Spousta rodičů, kteří své autistické potomky milují a přijímají, chtějí přesto potlačit jejich stimming. Rozumí tomu, že stimming není nic zlého nebo špatného, něco co se dá zastavit nebo potlačit. Ale pořád jsou tu ty pohledy lidí na ulici, šikana a obecně panující názor, že stimming je něco šíleného a ten, kdo stimuje musí být labilní. Jakožto sebe-si-uvědomující autista můžu říct, že pokud se dítě je schopné naučit stimovat jen v bezpečném prostředí (doma o samotě nebo mezi lidmi, kteří ho akceptují), bude to mít rozhodně snazší. Důležitou pomůckou může být třeba i vidět se v zrcadle, uvědomit si, co vlastně děláme a jak to vypadá pro ostatní - je to něco, co by i nás zarazilo nebo pohoršilo? Klasicky společensky nepřijatelným stimem, který skrývá velká hromada neurotypiků je třeba dloubání se v nose. Skoro nikdo to nepřizná, ale děláme to snad všichni. U autistů může být uvědomnění si sebe sama často problematické, takže dost pravděpodobně ani nechápou, co vlastně udělali, že se ostatní za ně stydí nebo se jim smějou.

Na druhou stranu jsou tu lidé, kteří své stimy prostě nejsou schopni skrývat ani potlačovat. A jejich problémem není toto chování, ale reakce okolí nebo odvracení se rodičů a blízkých. Zvlášť u nás (myšleno v Česku) jsou lidé schopni i fyzicky ''zakročit'' a člověku/dítěti držet ruce nebo s ním třást - nedokážu ani slovy zdůraznit, jak moc špatný nápad a nešťastný přístup tohle je. Děti mohou být kruté, ale nejhorším nepřítelem často bývá právě dospělý. Autismus je v tomhle cenným nástrojem přirozené selekce, zůstanou vám jen ti opravdoví a věrní přátelé.

Dodnes si pamatuju, když jsem své nejlepší kamarádce poprvé vysvětlovala, co je to stimming a co dělám, když se nikdo nedívá. Měla hroznou radost, že dělám něco tak ''zvláštního'' a ani náznakem neřekla něco ve smyslu, že bych v tom měla přestat. Lidé, co vás budou brát takové, jací jste, existují. Jen je třeba opravdu pečlivě hledat.

Stimy minulé i současné

O stimmingu stále existuje spousta mýtů, přitom je to jen další forma vyjadřování našich pocitů. Stimy nejsou jen pro autisty, spousta neurotypiků má svoje druhy stimů, ač jsou často absolutně nevědomé. O stimování už jsem jednou psala, je to stereotypní chování, které zahrnuje jeden nebo více smyslů.

Dnes se chci podívat na různé druhy stimů, psát o stimech svojích, protože jak lépe demytizovat fakt než ukázat na konkrétních příkladech, že vlastně zas tak o moc nejde. Pokud si chcete rozšířit obzory, o to, kolik druhů stimů může vůbec existovat, vřele doporučuju abecedu stimování, která je sice v angličtině, ale za to si jí můžete zdarma stáhnout i s obrázkama.

Když jsem zjistila, že mávání rukama je pro autisty celkem běžné, měla jsem hroznou radost. Nikdy jsem nevěděla, proč přesně to dělám, proč je to pro mě tak uklidňující a hlavně, proč se toho nemůžu zbavit. Jsou určité stimy, které jsem dělala v minulosti a dnes už ne, ale zrovna tohle je věc, kterou dělám od raného dětství, nepamatuju si čas bez toho, kdybych tenhle stim neměla.

Rodina to neví, řekla jsem o tom svojí nejbližší, ale běžně to nepraktikuju na veřejnosti, vlastně asi i kdybych chtěla, tak to nejde úplně na povel.

Tenhle stim se, věřte nebo ne, dost vyvíjel s tím, jak jsem dospívala. Když jsem byla dítě, stačily mi často jen ruce a sedět a mávat s nima, asi podobným způsobem, jako když otřepáváte vodu nad umyvadlem z konečků prstů. Nejsem si přesně jistá kdy, ale někdy celkem brzy, se k tomu přidal i další pohyb a to chození dokola, takové skoro tancování, kroužení podobným směrem. Asi jako když děti tancují na nějakou písničku v jejich hlavě, s rozdílem, že já to dělám i teď a vědomě.

Později, asi tak ve věku pěti let, se přidala hůlka. Je vlastně dost možné, že to bylo potom, co jsem četla nebo viděla Harryho Pottera, to ale vyšlo až když jsem byla starší o pár let, takže si myslím, že to bylo už před Harrym. Většinou mi buď táta nebo mámy přítel usekli proutek nebo větev cca třicet centimetrů dlouhou, dostatečně tenkou a pohodlnou do ruky a s tou jsem si pak mávala. Vypadalo to asi nějak takhle.

Škoda, že jsem z toho neudělala kariéru.

Když jsem dorůstala do puberty, víc a víc mi docházelo, že mávat si doma hůlkou je divný a nikdo kolem mě to nedělá. Sestry nebo rodina obecně mi to nechávala docela sežrat, takže časem už jsem to dělala jen sama v pokoji a později jsem se začala i zamykat. Pak přišel zlom, kdy jsem byla naštvaná, že prostě nemůžu přestat, vždyť to není normální! Zlomila jsem hůlku a začala se za stimování trestat.

Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem objevila, co se mnou dělá hudba. Když poslouchám oblíbenou písničku, která ve mě vyvolává emoce, prostě musím stimovat. Takže v době empétrojek a iPodů nezbylo nic jiného, než hrát si s přehrávačem. I dnes když stimuju, používám telefon, ve kterém mám všechnu hudbu a jakoby si ho převaluju v ruce. Dokážu poslouchat i bez stimování, ale musím se na to soustředit, proto sebou často v mhd nebo v autě šiju, když něco poslouchám, nedokážu prostě jen sedět, je to na mě moc silné. Ale už je to ovladatelný pocit.

Tenhle stim není nijak nebezpečný, i když když jsem ještě měla větvičku, tak měla máma často strach, že si s tím vypíchnu oko nebo se na to nabodnu, naštěstí se tak nestalo. Dnes mám občas od telefonu na ruce mozoly, vlastně je mám i právě teď, když to píšu, není to nic extra bolestivého, jen nikdy nevím, jak vysvětlit, od čeho to mám.

Je to špatně? Co je špatně na tom, že se čas od času potřebuju uzavřít do svého světa a prostě poslouchat hudbu a hrát si? Čisté mávání rukama už nedělám moc často, většinou když jsem sama a mám z něčeho fakt radost, ale to trvá přibližně tak 5 sekund, nikdy déle. Pomáhá mi to odbýt si nějakou emoci, kterou neumím jinak vyjádřit. Jako k dítěti ke mě byli lidé shovívavější, i když nechtěli, abych to dělala na veřejnosti a vždycky prostě doufali, že z toho vyrostu. Ale já jsem pořád autistická. Přiznat si, že tohle je součástí mě samotné a není to něco, za co bych se měla trestat, byla velká změna v mém životě a jsem ráda, že to tak teď je. Jestli z toho někdy fakt vyrostu, je jenom moje věc.

Jsou ale i další stimy, stimy které přicházejí a odcházejí, těžko říct s jakým obdobím v mém životě.

Mezi moje další současné stimy patří třeba kroucení a křupání zápěstím, což dělám asi rok, možná ani ne tak dlouho. Pak zatínání prstů na noze, to dělám úplně nevědomě, jen málokdy si uvědomím, že hýbu s prsty na noze zároveň, co třeba píšu nebo čtu. Občas ještě ohrnování rtu, procvičování svalů okolo pusy, což vypadá asi jako když kůň zívá. :D To dělám když jsem nervózní, ale poslední dobou méně často, než třeba když mi bylo 10-12 let.

Mým oblíbeným stimem pár let zpět, bylo psaní slov prstem. Seděla jsem u stolu a prstem jsem kroužila ve vzduchu nebo po nějakém povrchu, jako kdybych chtěla napsat nějaké slovo. Tak trochu grafomanie, ale neviditelná. To už teď třeba vůbec nedělám, ale jeden čas jsem nemohla přestat. Dalším stimem z dětství bylo natáčení vlasů na prst, nikdy jsem neměla moc dlouhé vlasy jako dítě, protože jsem se nechtěla česat, ale i z toho mála jsem si natáčela na prst pramínek vlasů. Často před tím, než jsem usla nebo když jsem byla unavená, evidentně mě to podvědomě uklidňovalo natolik, že se mi pak podařilo usnout. Máma vždycky říká, že jakmile si všimla, že už "zas natáčím", tak bylo jasno, že budu spát.

Kromě toho jsem měla i stimy čistě tlakové/hmatové. Například jako hodně malé dítě jsem často kousala do ručníku. Z nějakého důvodu mi to bylo příjemné a i teď si na ten pocit vzpomínám, i když už nemám chuť to dělat. Pak třeba klasické bubnování prsty do tvrdých povrchů. To jsem hodně dělala ve škole, ale spoustu lidí to irituje, takže už to teď automaticky dělám většinou jen, když jsem netrpělivá. Jako dítě jsem se taky často věšela hlavou dolů ze židle, teď už mi narhnutí krve do mozku nedělá až tak dobře a taky se nevejdu na židli tak, abych se na ní pověsila,

Stimů ale existuje tolik, kolik autistů. Jaké jsou další, se kterými se můžete typicky setkat?

Kývání se - dopředu, dozadu nebo do stran. Velmi časté především při stresu, ale nemusí to nutně být jen u negativních emocí.

Točení se dokola. Jednou jsem se točila na kancelářské židli u táty v práci tak dlouho, až se se mnou odšroubovala a já odlítla. (Přišlo mi to hrozně vtipný, ale byla jsem v místnosti jediná.)

Pak tu jsou proprioceptivní smysly, jejichž stimulace může být například skákání na posteli, házení sebou, hodně fyzických projevů obecně. Zvlášť u dětí nebo dospělých s ADHD, jsou tyto stimy hodně znatelné, ať už jsou autisté nebo ne. Tito lidé můžou být i méně citliví k tomu, v jaké poloze se jejich tělo nachází.

Proč třeba stimujeme? Spolu s autismem existuje rozdílné senzorické vnímání. Porucha senzorického zpracování není jen pocit, že vás pálí oči z prudkého světla, ale je to pocit, jako když se vám do očí zapichuje tisíc jehel a nedokážete se na nic soustředit. Dítě, které sedí ve škole, kde na něj blikají a svítí ostré zářivky, okolo něj děti mluví, žvýkají, vrzají židlemi, svědí ho záda tam, kde tričko má otravnou cedulku, takové dítě je smyslově přetížené. Přirozenou reakcí bude nějaký stimul uvolnit, tím, že začne stimovat, se dokáže znovu koncentrovat, dostat se zpátky do klidu nebo relativního klidu.

Pokud si máme vybrat mezi tím, vypadat "normálně" a stimováním, aby se nám ulevilo a lépe žilo, volba by měla být jasná. Proto neodrazujte svoje děti od stimování, pomáhá nám to, se vyrovnat se světem a být šťastní. Možná to není typická volba "hry" pro dítě nebo dospělého, ale důležité je, jestli je to pro nás příjemné a uklidňující. Jsou samozřejmě stimy, které můžou být škodlivé, ale naučte se mezi nimi rozlišovat. Pokud nehrozí opravdová újma na zdraví nebo poškození nějakého drahého předmětu, i když to je dost relevantní, tak nezasahujte. Co je na tom špatného kromě nějakého pocitu trapnosti neurotypiků, kteří nemají nic lepšího, za co by se měli cítit trapně?

Když říkáte svým dětem, aby se styděli za to, že mávají rukama na veřejnosti, zatímco oni jen prožívají pozitivní přísun emocí, co jim to řekne o sobě? Proč jsou některé pohyby správné a jiné ne, i když je v nich třeba jen malý rozdíl?

Stimy můžou ale být i vokální nebo verbální. Vokální stimming je například křik, broukání, vydávání určitých zvuků, zpívání melodie a podobně. Pochopitelně ne všechen vokální stimming je špatný, ale přesto pokud bude vaše dítě neustále dokola křičet, nejspíš to nebude úplně příjemné, řešením může být, dát mu něco lepšího. Možností může být třeba kousátko nebo žvýkačka, něco co pomůže s pocitem tlaku v čelisti, citem v puse a v krku, ale nebude to tak náročné na poslech. :-) Já osobně jsem jeden čas jako dítě zpívala různé slabiky, ne slova, ale slabiky zvlášť ať už něco jako "li la lý lo lá" nebo nějaké podobné zvuky, což mě uklidňovalo, když jsem měla strach, už to dlouho nedělám, ale pro děti to může být častým stimem. Verbální stimming naproti tomu připomíná echolálii, je téměř totožný, jedinec opakuje slova nebo fráze stále dokola za účelem zpříjemnění situace. Echolálie tedy je druhem stimmingu. Na rozdíl od některých čistě fyzických stimů, je vokální nebo verbální stimming více typický pro autismus a proto může navozovat neurotypikům pocity trapnosti.

Stimming není bezvýznamnou věcí pro dětský vývoj. Ač ne všechny stimy jsou "společensky přijatelné", všechny stimy by měly být podporovány, pokud, jak už bylo řečeno, neohrožují zdraví autisty.

Stimuju, takže jsem

(zdroj)

Kdybyste mi před pár lety řekli, že o svém stimmingu budu říkat lidem a dokonce dobrovolně, tak vám řeknu, že jste se zbláznili a ať mi jdete z cesty.

Při několika rozhovorech s mým doktorem (chápej psychiatrem/psychoterapeutem) jsme probírali všechny moje autistické znaky. A po několikahodinovém zkoumání na internetu mi vlastně došlo, že stimming je něco, co dělám už dlouho, jen jsem pro to nikdy neměla jméno a hlavně jsem netušila, že to je něco, co dělají i ostatní.

Pamatuju si, když jsem poprvé četla o stimmingu, měla jsem takovou tu radost, kde se mi skoro chce brečet, protože najednou to vysvětluje všechno.


Konkrétně co je to tedy ten stimming?

Stimming je činnost. Je to něco, co člověka dokáže uklidnit, co ho baví, aniž by to mělo smysl - hlavně je to opakující se rutinní aktivita.
To, že autisté mají rutinu rádi, je známá věc. Tudíž je naprosto logické, že řád a věci, které se opakují, je bude uklidňovat. Proto i stimming závisí na opakování.

Slovo stimming je odvozené od slova stimulation, tedy stimulace. Teoreticky by překlad mohl znít čistě stimulace, ale mně to příliš připomíná něco sexuálního, takže stimování dává větší smysl.

Stim je jeden konkrétní stimul. Stimů existuje nespočetně mnoho a často si lidé vůbec nejsou vědomi, že vůbec nějaké stimy mají či že to, co právě dělají, je vlastně stimming. Jeden člověk tedy logicky může mít stimů více.



Rozdělení stimů do kategorií + příklady:

smyslové:

vizuální
- mávání rukama před obličejem, mačkání zavřených očních víček, zírání do světla
- konkrétně jeden z mých stimů (hlavně z dětství) je třeba zavírání očí a zkoumání, co vidím tím levým a co tím pravým - změny úhlu pohledu

sluchové
- luskání prsty, křupání klouby (moje nedávné oblíbené křupání zápěstím), cvakání jazykem nebo zuby, klepání nohou/rukou, ťukání na věci (může souviset i s hmatem), vydávání určitých zvuků, opakování slov pořád dokola

hmatové
- štípání se, mačkání kůže/prstů, tření rukou/nohou o sebe nebo o něco, reakce na teplo/chlad (přikládání kůže k něčemu studenému/teplému), zarývání nehtů do něčeho, obecně dotýkání se oblíbených textur

pohybové (související s balancem)
- točení se dokola, chození v kruzích, stoupání si na špičky, skákání, kývání se, pohyb do určitého rytmu

tlakové 
- mačkání sebe nebo něčeho, tisknutí zubů, také související obliba těžkých přikrývek-peřin

chuťové
- olizování něčeho oblíbeného

čichové
- očichávání oblíbených věcí / lidí

pozitivní - šťastné  / negativní - vyjádření stresu, smutku nebo agrese
poz. - mávání rukama, hopsání, točení se
neg. - kousání (hlavně sebe, kousání do něčeho může být kvůli jiným vjemům - já jako malá ráda kousala do mokrých ručníků), štípání se - ubližování si - za účelem způsobit si bolest, bouchání hlavou, vytrhávání vlasů, kousání nehtů
(u někoho tohle ale může být i naopak, velice individuální)



Stimming na veřejnosti?

Když si to takhle všechno vyjmenujeme, zní to jako kdyby autisté nedělali nic jiného než se kývali a běhali do kolečka cucajíc si palec, že jo? Ale není to tak, je dost možné, že i vy máte nějaký svůj stim. Jen je nenápadnější a sociálně přijatelnější. Spousta lidí rádo klepe nohou nebo cvaká tužkou, když jsou nervózní. Jen už si neuvědomují, že tím vlastně stimují, snaží se uklidnit a ten stimul (rytmus) jejich mozku vyhovuje.

Já mám stimů spousty a to nejspíš na nějaké i zapomínám, Přes ty, které jsou i realizovatelné ve společnosti - jako je křupání zápěstím, natáčení si vlasů na prst, zatínání svalů na noze - až po ty, o kterých jsem se donedávna bála mluvit - chození dokolečka, mávání rukama.

Když jsem byla dítě, neuvědomovala jsem si, že moje mávání je něco, co ostatní nedělají a já bych teda taky neměla. Mám vzpomínku z první třídy základní školy, kdy se mě spolužačka ptala, proč vlastně mávám těma rukama. Myslím, že jsem jí to vysvětlila nějak tak, že když se něco stane, tak si to prostě musím odmávat, abych to zaznamenala. Moc to nepochopila, ale nesmála se mi.

Později to bylo horší. To, že jsem nebyla populární mezi dětmi ve škole by se dalo pochopit, ale čelila jsem i výsměchu rodiny. (I když oni by to nejspíš výsměchem nenazvali.) Často jsem si mávala nejen s rukama, ale i s dřevěnou ''hůlkou''. Nj, inspirace Harry Potterem jasná. Což většina lidí v mém okolí už nerozdýchala, hlavně, když jsem to nepřestala jen tak dělat. Čím víc jsem dospívala, tím víc mi docházelo, že dělat To mezi ostatními je nežádoucí. Ve škole jsem přestala velmi brzy, doma až tak okolo počátku puberty. Ale v soukromí jsem nepřestala nikdy. Ač už nemám potřebu stimovat tak často, nemyslím si, že to někdy zmizí. Ty společensky přijatelné stimy se potlačit ani nesnažím, ale ty ''divné'' mi často ztrpčují život. Vysvětlovat totiž někomu, že se musím zamknout v koupelně, protože teď potřebuju být chvilku ve svojí hlavě a máchat u toho rukama, to se dělá opravdu těžko.



Na závěr bych jen chtěla říct, že jestli stimujete a nebo ne, buďte tolerantní. Buďte tolerantní k divnostem. Jsou stimy, které jsou škodlivé tomu, co je dělá nebo okolí, ale spousta jich je naprosto nevinná. Ty by si zasloužily více podpory ve světě... no a nebo aspoň nějakou.