 |
| (zdroj) |
Kdybyste mi před pár lety řekli, že o svém stimmingu budu říkat lidem a dokonce dobrovolně, tak vám řeknu, že jste se zbláznili a ať mi jdete z cesty.
Při několika rozhovorech s mým doktorem (chápej psychiatrem/psychoterapeutem) jsme probírali všechny moje autistické znaky. A po několikahodinovém zkoumání na internetu mi vlastně došlo, že stimming je něco, co dělám už dlouho, jen jsem pro to nikdy neměla jméno a hlavně jsem netušila, že to je něco, co dělají i ostatní.
Pamatuju si, když jsem poprvé četla o stimmingu, měla jsem takovou tu radost, kde se mi skoro chce brečet, protože najednou to vysvětluje všechno.
Konkrétně co je to tedy ten stimming?
Stimming je činnost. Je to něco, co člověka dokáže uklidnit, co ho baví, aniž by to mělo smysl - hlavně je to opakující se rutinní aktivita.
To, že autisté mají rutinu rádi, je známá věc. Tudíž je naprosto logické, že řád a věci, které se opakují, je bude uklidňovat. Proto i stimming závisí na opakování.
Slovo stimming je odvozené od slova stimulation, tedy stimulace. Teoreticky by překlad mohl znít čistě stimulace, ale mně to příliš připomíná něco sexuálního, takže stimování dává větší smysl.
Stim je jeden konkrétní stimul. Stimů existuje nespočetně mnoho a často si lidé vůbec nejsou vědomi, že vůbec nějaké stimy mají či že to, co právě dělají, je vlastně stimming. Jeden člověk tedy logicky může mít stimů více.
Rozdělení stimů do kategorií + příklady:
smyslové:
vizuální
- mávání rukama před obličejem, mačkání zavřených očních víček, zírání do světla
- konkrétně jeden z mých stimů (hlavně z dětství) je třeba zavírání očí a zkoumání, co vidím tím levým a co tím pravým - změny úhlu pohledu
sluchové
- luskání prsty, křupání klouby (moje nedávné oblíbené křupání zápěstím), cvakání jazykem nebo zuby, klepání nohou/rukou, ťukání na věci (může souviset i s hmatem), vydávání určitých zvuků, opakování slov pořád dokola
hmatové
- štípání se, mačkání kůže/prstů, tření rukou/nohou o sebe nebo o něco, reakce na teplo/chlad (přikládání kůže k něčemu studenému/teplému), zarývání nehtů do něčeho, obecně dotýkání se oblíbených textur
pohybové (související s balancem)
- točení se dokola, chození v kruzích, stoupání si na špičky, skákání, kývání se, pohyb do určitého rytmu
tlakové
- mačkání sebe nebo něčeho, tisknutí zubů, také související obliba těžkých přikrývek-peřin
chuťové
- olizování něčeho oblíbeného
čichové
- očichávání oblíbených věcí / lidí
pozitivní - šťastné / negativní - vyjádření stresu, smutku nebo agrese
poz. - mávání rukama, hopsání, točení se
neg. - kousání (hlavně sebe, kousání do něčeho může být kvůli jiným vjemům - já jako malá ráda kousala do mokrých ručníků), štípání se - ubližování si - za účelem způsobit si bolest, bouchání hlavou, vytrhávání vlasů, kousání nehtů
(u někoho tohle ale může být i naopak, velice individuální)
Stimming na veřejnosti?
Když si to takhle všechno vyjmenujeme, zní to jako kdyby autisté nedělali nic jiného než se kývali a běhali do kolečka cucajíc si palec, že jo? Ale není to tak, je dost možné, že i vy máte nějaký svůj stim. Jen je nenápadnější a sociálně přijatelnější. Spousta lidí rádo klepe nohou nebo cvaká tužkou, když jsou nervózní. Jen už si neuvědomují, že tím vlastně stimují, snaží se uklidnit a ten stimul (rytmus) jejich mozku vyhovuje.
Já mám stimů spousty a to nejspíš na nějaké i zapomínám, Přes ty, které jsou i realizovatelné ve společnosti - jako je křupání zápěstím, natáčení si vlasů na prst, zatínání svalů na noze - až po ty, o kterých jsem se donedávna bála mluvit - chození dokolečka, mávání rukama.
Když jsem byla dítě, neuvědomovala jsem si, že moje mávání je něco, co ostatní nedělají a já bych teda taky neměla. Mám vzpomínku z první třídy základní školy, kdy se mě spolužačka ptala, proč vlastně mávám těma rukama. Myslím, že jsem jí to vysvětlila nějak tak, že když se něco stane, tak si to prostě musím odmávat, abych to zaznamenala. Moc to nepochopila, ale nesmála se mi.
Později to bylo horší. To, že jsem nebyla populární mezi dětmi ve škole by se dalo pochopit, ale čelila jsem i výsměchu rodiny. (I když oni by to nejspíš výsměchem nenazvali.) Často jsem si mávala nejen s rukama, ale i s dřevěnou ''hůlkou''. Nj, inspirace Harry Potterem jasná. Což většina lidí v mém okolí už nerozdýchala, hlavně, když jsem to nepřestala jen tak dělat. Čím víc jsem dospívala, tím víc mi docházelo, že dělat To mezi ostatními je nežádoucí. Ve škole jsem přestala velmi brzy, doma až tak okolo počátku puberty. Ale v soukromí jsem nepřestala nikdy. Ač už nemám potřebu stimovat tak často, nemyslím si, že to někdy zmizí. Ty společensky přijatelné stimy se potlačit ani nesnažím, ale ty ''divné'' mi často ztrpčují život. Vysvětlovat totiž někomu, že se musím zamknout v koupelně, protože teď potřebuju být chvilku ve svojí hlavě a máchat u toho rukama, to se dělá opravdu těžko.
Na závěr bych jen chtěla říct, že jestli stimujete a nebo ne, buďte tolerantní. Buďte tolerantní k divnostem. Jsou stimy, které jsou škodlivé tomu, co je dělá nebo okolí, ale spousta jich je naprosto nevinná. Ty by si zasloužily více podpory ve světě... no a nebo aspoň nějakou.
Žádné komentáře
Okomentovat