proč nesnáším vánoce.

Tenhle příspěvek bude emocionální výlev porouchanýho robota. Pokud mě sledujete kvůli tomu, že čekáte, co řeknu chytrýho a poučím vás o něčem, co jste nevěděli... dnes to o tom nebude a ani se to nesnažím předstírat. Jestli vás nezajímá, co se ve mě děje vevnitř, ve mně osobně, v nikom jiným to nebude stejný... tak tady nahoře je takovej křížek a máte šanci opustit stránku, já vás varovala.

Jsem tak strašně unavená, je to pocit, jako když mi někdo vytrvale tlačí na oční víčka a bije mě po celým těle, abych se nemohla ani hnout. Všude jsou desítky a stovky a tisíce lidí. Všichni se smějí, slaví, baví se, moc nahlas. Všichni se těší. Na Vánoce. Na Ježíška. Na rodiče. Na to, jak představí svoje partnery doma. Na to, jak si budou dávat dárky. Na to, jak se opijou. Na to, jaká to bude zábava. Nesnášim to všechno.

Když jsem byla nejmenší, co si dokážu vzpomenout, měla jsem rituál, že pověsím na stejný místo na stromečku jednu speciální ozdobu. Ty ostatní mohly být všelijak, ale tahle jedna musela být tam.. tam přesně a nikde jinde. Dárky byly super, ale vlastně mi byly taky jedno. Ze všeho nejvíc jsem nenáviděla je rozdávat. MUSÍŠ ROZDÁVAT, JSI NEJMLADŠÍ. O deset, patnáct let později.. pořád jsem nejmladší. Ale už na to kašlu. Už jsem nepřizpůsobivá, naštvaná a sobecká. Otevřeně. Protože už nemůžu.

Ten pocit, když se na vás upírají oči všech v místnosti, ať jsou to dva, čtyři, dvacet nebo padesát lidí. Je mi to jedno, nechci to a nikdy jsem nechtěla. Nechci, aby se mi smáli, ale přesto nějakým zázrakem dokážu vždycky něco upustit, říct něco trapnýho nebo i vtipnýho, udělat nějakou blbost.

Vždycky, když jsem přijela k tátovi na Vánoce, jeho přítelkyně mi řekla, že jsem zase přibrala. Smála se mi, smála se mojí mámě, odmítala přijmout, že jsem přemýšlející bytost a ne nějaká dutohlavá prázdná nádoba. Řekla mi, že děti jako já nemají právo na to mít názor a co jsem si to zase vymyslela. Jsi rozmazlená, rozmazlená, rozmazlená.

Vždycky, když jsem přijela k babičce, s tátou, s jeho přítelkyní a přijeli i bratranec, sestřenice, strejda, teta... Musela jsem jíst to nejodpornější jídlo, co existuje a nesměla jsem to vyplivnout, vyzvracet, nesměla jsem brečet. Rozmazlená, rozmazlená.

Vždycky, když jsme se odtud přesunuli k dědovi, který mojí mámu otevřeně nenáviděl, ještě než jsem se narodila, a přibyli další lidi, už jsem nevnímala, co se děje, kdo se mě na co ptá, jak se chovám, už jsem neměla sílu. Ale musíš přece rozdávat! Musíš se nám ukázat v tom novým oblečku! Protože to všechny určitě zajímá. Nesmíš být nevděčná a rozmazlená, rozmazlená.

Když jsme pak měli Vánoce s mámou, už to byly jen dozvuky toho všeho.

Jednou mi někdo řekl... no není to super, že jsou u vás všichni rozvedení a ty můžeš dostat tolik dárků? ... Neni. Nechci žádný dárky, nechci stromečky, nechci balící papír, nechci očekávání, nechci, aby se na mě všichni dívali, jako že jsem rozbitá a nevděčná.

Všechny vánoční tradice jsou pro mě šílenství. Scházet se na náměstí, kde jsou tisíce dalších lidí.. a proč? Přišli se podívat na strom, který někdo ozdobil a upevnil na jednom místě. Dávat si dárky, který nevíme, jestli se těm ostatním budou líbit, ale dělá se to, tak využijeme slev, skočíme do obchoďáků a koupíme všem.. co.. svíčku? Knížku vtipů? Lahev vína? Ráda dávám lidem dárky, když chci. Když něco vidím, mám na to peníze a chci to dát někomu, protože mu tím chci vyjádřit, že ho mám ráda a vím, co se mu líbí. Proč na to potřebuju datum v roce?

Jednou jsem na Vánoce utekla z domova. Prostě jsem nešla. Už jsem nemohla, nechtěla jsem s nima jet, tak jsem utekla a den jsem se ukrývala všude možně. Pak jsem se vrátila a máma to pochopila. Táta nikdy. Teď už neutíkám. Nemám kam. Většinu lidí jsem od sebe odradila svým neustálým odmítáním a divnochováním. Ten zbytek na mě stejně nemá čas. A příbuzní, co mě nikdy neměli rádi se maximálně zeptají rodičů, co je u mě novýho a já to můžu dalších 12 měsíců zdařile ignorovat. A co ve škole? A co kluci? A co známky? A už víš, co budeš dělat, až budeš velká? A co v práci? A co a co a co.. Nechci odpovídat. Nechci se s váma bavit. Nechci myslet na to všechno, co mě stresuje v situaci, kdy jsem nejvíc vystresovaná ze všeho.

Dnes jsem v shutdownu. Odpověděla jsem pár slovy, když se se mnou někdo pokoušel komunikovat, ale ne víc. Chci mluvit s ním, ale on nemluví se mnou. Chci trávit Vánoce s někým, koho mám upřímně ráda, ale on na to nemá čas a ani ho to nenapadne. Nesmím otravovat lidi. Nechci otravovat lidi.

Poslouchám na repeat písničku, co jsem neslyšela snad 7 let. Naposledy, když jsem jí poslouchala dokola za sebou, bylo to, když jsem si ubližovala, řezala se a mlátila. Teď to nedělám. Nemá to smysl. Můžu se bít, jak chci, ale nevybiju si z hlavy to, že i když nenávidím přítomnost 99% lidí, chci být v přítomnosti jednoho z nich. Nesnášim to, že potřebuju lidi, že je chci mít v životě. Lidi, ty co mi tolik ublížili a ubližujou dál. Jsou nekoordinovaní, neorganizovaní a nemají pravidla. Nevím, proč dělají to, co dělají a nevím, proč mi to nechtějí vysvětlit. Ale potřebuju je, potřebuju jejich blízkost, jinak cítím bolest. Cítím bolest, když jsem mezi davy, cítím bodavou bolest v uších, když slyším moc hluku najednou. Cítím tlak, když se mám někomu podívat do očí na víc než jednu nebo dvě vteřiny. Cítím nepohodlí, když se mám dotknout někoho, protože nevím jak. Lidi mě obtěžují, ale potřebuju je. Je to tak nefér.

Už nejsem ta malá rozmazlená holka, co dostane X dárků, ale bude z Vánoc znechucená a unavená. Už nechci žádný dárky a žádný Vánoce, chci někoho, kdo tohle pochopí a chci odjet co nejdál. Ale pořád to nejde. Pořád jsem v tomhle mezičase, kde nevím, kam se hnout, kam se podívat a na koho se zaměřit. Moje fixace jsou ty nejsilnější.

Netuším, jak se zítra zvednu z postele, pojedu do práce a po pochůzkách. Nemám sílu ani jít do koupelny. Jsem unavená, ale nemůžu spát. Ať už to skončí. Nečeká na mě nikdo pod jmelím ani pod silvestrovským ohňostrojem. Nechci nic z toho a zároveň to chci všechno. Chci to zdravý. Chci to normální. Chci to, co jsem nikdy neměla.

Tohle není hysterie. Tohle není meltdown. Tohle je pomalý uzavírání všech svých okruhů vnímání. V jednu chvíli přestanu slyšet, co mi kdo říká. Pak přestanu mluvit a pak už se nebudu ani dívat. Nemám sílu a nesnáším tohle období.

Šťastné a veselé... ale kde?

Jak přežít svátky

Vánoce se nezadržitelně blíží. Pokud jste jen trochu jako já, svátky vás spíše matou a nemáte k nim zrovna hluboký vztah. Pro autistu může být těžké se smířit s tím, že je nějaká změna ze zaběhnutého režimu a obecně příliv novot je v období svátků těžký na zvládnutí. Mluvím hlavně o Vánocích, ale platí to pro všechny svátky, které vaše rodina může slavit.

Před pár lety se mi podařilo urazit babičku tím, že jsem řekla, že mi přijde jako blbost slavit Vánoce, když nejsme křesťani a je to v dnešní době jen komerční trik. Od útlého dětství jsou pro mě Vánoce symbolem cestování sem a tam, protože skoro všichni v naší rodině jsou rozvedení, takže s každým se slaví zvlášť. Od té doby, co mi bylo 18 a jsem legálně dospělá, už na některé akce nechodím vůbec, protože jsou pro mě jen symbolem extrémního stresu a nevnímám je jako nic pozitivního. Ty lidi ani neznám, oni neznají mě už vůbec a já od nikoho, kdo mi dárek opravdu ze srdce dát nechce, nepožaduju a ani nechci.

Tenhle rok už budu slavit jen s rodinou 24. 12. a pak možná ještě 25. 12. se sestrami, pokud příjdou. Dřív jsem podobných slavících akcí objela třeba šest nebo sedm. Nechápejte to tak, že Vánoce nesnáším a jsem takový rodinný Grinch. Mám ráda Vánoční vůni, mám ráda pečení cukroví, mám ráda zimu. Nemám ráda dodržování tradice, u které nikdo neví, proč jí dodržuje a vlastně ho to vůbec nebaví. Pokud ale milujete Vánoce a rádi trávíte čas se svojí rodinou, tak jste na tom jen jinak než já a není na tom nic špatného.

Pro ty ostatní, co trpí každou vánoční návštěvou a i když by si to třeba chtěli užít, tak je to pro ně těžké, tu mám následující tipy.

1)  nakupujte online
Není jediný důvod, proč dobrovolně podstupovat to martyrium vánočních nákupů. Zvláště ve velkých městech vládne v prosinci nákupní šílenství, pokud můžete, tak se mu vyhněte. Jestli nemůžete najít, co hledáte, na internetu nebo je drahé poštovné, tak si to naplánujte tak, abyste dorazili do obchodu v moment, kdy otevřou. Když jdu ven, tak chodím nakupovat buď v 7 ráno a nebo pár minut před zavíračkou, abych se vyhnula davům.

2) nemusíte jíst sváteční jídlo
Pokud je vám z cukroví špatně, nejíte rybu nebo vám vadí konzistence bramborového salátu, nemusíte to jíst. Snažte se domluvit se s rodinou tak, aby vám na talíři nepřistálo něco, z čeho vám bude akorát zle. Nikdo vás nemůže donutit něco sníst, tím se řídím už od školky, kde mi nutili blafy.

3) nedlužíte nikomu objímání
Je v pořádku, pokud se chcete vyhnout fyzickému kontaktu. U nás to stále někteří lidé nechápou, tak buďte důrazní v rámci slušnosti, často stačí natáhnout ruku místo objetí nebo odstoupit kousek dál. Chápavějším jedincům to můžete i vysvětlit.

4) naplánujte si čas pro sebe
Tohle patří v rámci "zachování si zdravého rozumu" k něčemu, co byste si měli osvojit běžně a ne jen mezi svátky. Meltdownům a panickým záchvatům lze předejít, pokud budete mít dost času se zregenerovat.

5) noste s sebou sluchátka, nabíječku
Pokud vás uklidňuje hudba, vezměte si s sebou sluchátka a nabíječku, abyste i v okolním ruchu mohli utéct do jiného světa. Pokud je to kniha nebo nějaká hračka, vezměte si to.

6) pokud dostanete dárek, který se vám nelíbí, poděkujte
Vždycky ho můžete později vyhodit nebo schovat do skříně. Teď už tolik ne, ale jako dítě jsem často dostávala příšerné dárky, vždycky jsem to někam schovala. Když teď dostanu třeba něco, co má pro mě nepříjemnou vůni nebo je to něco, co mě vůbec nezajímá nebo co nevyužiju, poděkuju a snažím se usmát. Citlivější lidi nebo ty, co vás dobře znají, nejspíš neošálíte, ale je to lepší než to rovnou vyhodit do koše.

7) lahev vína nebo něco k jídlu se neztratí
Pokud jste pozváni k někomu domů nebo máte dát dárek někomu, koho neznáte, dá se vždy dát buď lahev vína nebo třeba pečené cukroví/bonboniéra. To prostě neurazí. Samozřejmě pokud nejde buď o vyléčeného alkoholika nebo chorobně obézního člověka, pak si najděte vhodnější dárek. :-)

8) tradice jsou osobní
Nedlužíte nikomu vysvětlení, co uznáváte vy za tradice. Myslím tím, že je v pořádku nezapojit se do debaty ve škole nebo v práci o tom, jak budete nebo nebudete slavit. Stačí to odbýt jednou větou nebo říct, že o tom nechcete mluvit.

9) mějte společenské události naplánované
Pokud bojujete se společenskými událostmi, přijďte na čas nebo o něco dříve, neodcházejte hned po jídle, to může být znakem hrubosti. Vyplatí se podotknout, že nejspíš budete muset odejít dříve, takže když se budete snažit brzy vypařit nebude to tolik těžké. Výmluv existuje spoustu, přes práci, školu nebo i to, že vám není moc dobře.

10) vaše nemoc si nebere dovolenou 
To, že vy máte svátek, neznamená, že ho má deprese, úzkost, fobie, porucha příjmu potravy, ADHD a další. Nepřepínejte se a snažte se si utrhnout čas na dobití baterek.


Možná jsou tohle věci, které jsou naprosto jasné, ale přesto neškodí si je občas připomenout. Hodně štěstí v předvánočním shonu. Držte si nervy, pojede to z kopce..