To, že si média oblíbila zobrazení autismu zrovna na prototypu Rain Mana, není naše vina. Co je vlastně typickým znakem někoho, kdo je ve všem atypický? Nezapadám skoro do žádné skupiny. Jsem taková a taková, ale taky jsem vždycky nějak jiná než ostatní.
Rozhodla jsem se tedy inspirovat v článcích o netypických rysech autistických dívek a jejich vlivu na celkovou diagnózu i běžný život. Platit to ale samozřejmě může u jakéhokoliv genderu. Berte to jako stručný souhrn některých atypických rysů autismu, které ale vlastně vůbec atypické být nemusí.
1) tiché dítě
Ne všichni autisté jsou introvertní, ale dovolím si říci, že ta 'tichá' část celkem převládá. Zkrátka jste ten člověk, co v davu zapadne, ten, koho si nikdo moc nepamatuje, dokud neudělá něco Extra divnýho. Jste neviditelní.
2) naivka
Já osobně bych se za naivní neoznačila, ale je mi jasné, že spousta NTs ano. Mám problém s tím, že automaticky nepředpokládám, že lidé můžou lhát nebo se přetvařovat. Beru realitu takovou, jaká je a pokud je za tím skrytý smysl nebo nějaká hra, většinou to nepochopím.
3) 'hlavním problémem není autismus'
Něco, co jsem četla ve článku o tzv. missed diagnosis, tedy nezdařené diagnóze, ve mně rezonovalo. Já jsem se začala léčit na psychiatrii s těžkou depresí. Později jsme se začali bavit i o jakési sociální fobii, i když tam nikdy nepadl definitivní výsledek. (I když podle mě je to jasné.) Ale nikdy za celé čtyři roky nepadlo ani slovo o autismu nebo Aspergerově syndromu. Přece dobře píšu a mluvit dokážu, nekývu se a to, že s lidmi nemluvím a řežu do sebe nemusí být vůbec podstatné. Ale je.
Smyslové, ko-ordinační a komunikační problémy bývají často a snadno přehlíženy. Přitom sestavit test na depresi je jednoduché, proč to nejde i na autismus? Jistě, je tam mnohem více proměnných, ale nemělo by to být něco, co prostě odsuneme na druhou kolej. ''Mluvíš a neslintáš po sobě? No tak to jsi v pohodě. Další!''
4) overshare nebo nemluvit vůbec
Zpravidla holky autistky buď nemluví hodiny a nebo se zapomínají nadechnout mezi slovy. Buď jsou třídní šprtky, co mají ruku neustále nahoře nebo se nepřihlásí, ani když ví všechny odpovědi se stoprocentní jistotou.
5) I adapt to survive
Pro ženy obecně je adaptace něco, co se učíme už v útlém věku. Bouchnul vás spolužák a ukradl vám propisku? No jo, je to kluk a blbne. Hlavně ho neprovokujte, jinak to bude ještě horší. Buďte vždy krásné, ale ne příliš krásné, chytré, ale ne natolik, aby to někoho obtěžovalo. Neustále se kontrolujte. Nároky dnešní společnosti jsou přehnané. Ještě více zdrcující jsou ale pro mladé autistky.
''Chovej se jako dáma!''
''Prosim tě, hlavně si neber to tričko se Star Wars, to se nehodí.''
''Na holku mluvíš dost narovinu.'' (chápej: nepřikrášluju věci)
Nikdo mě nevaroval, že nesmím být upřímná a jestli chcete slyšet pravdu, tak teď už ani nemám vůli nebýt. Kluci mě brali jako kamarádku, ale zároveň někoho, kdo je děsí, protože je víc racionální než oni, chytřejší a cílevědomější. Holky se mě buď rovnou báli nebo zvolili nejlepší obranu - útok a smáli se mi. A to jsem jen mluvila o věcech, co mám ráda, o svých speciálních zájmech, nosila jsem to nejpohodlnější oblečení, co se vyrábělo a říkala jsem věci tak, jak jsou. Věřte mi, mohla jsem být mnohem divnější.
6) proč se mi všichni pořád smějete?
Autistovo nepochopení vtipu nebo sarkasmu už se stalo vtipem. Jasně, občas jsou to úsměvné situace, kdy moji známí na mě křičí *SARCASM*, aby mi dali najevo, že žertují. Ale najdou se i momenty, kdy to vážně bolí. Nespočítám už, kolikrát jsem trpěla tím, že se mi někdo směje a dodneška, když slyším hlasitý smích v mém okolí, kontroluju, jestli se náhodou lidi nesmějou mně. Nikdy nepochopím, proč se lidi navzájem uráží a přijde jim to jako něco, co vyjadřuje jejich náklonnost. Jestli chceš mojí náklonnost, pozvi mě do kina a kup mi popcorn, ale neříkej mi, že jsem trapnej nerd. Co to má za logiku?
Jinou věcí je, když něco prohlásím a lidi se v reakci začnou smát. Ne vždycky jsem si jistá, jestli jsem řekla vtip nebo se smějou mě (ať už kvůli výslovnosti, výrazu nebo třeba tomu, že mám za zubama špenát).
Možná přijde den, kdy na větu ''Ale no tak, je to jenom sranda!'' nebudu alergická, ale dnes to není.
7) fake it until you make it
Silně souvisí s adaptací. Pokud chcete přežít v džungli normies, musíte to někdy fejkovat. Pokud nechcete, aby se lidi, kterým na vás záleží, neustále ptali, musíte je umět citlivě odpálkovat.
Pravidlo číslo jedna: na otázku ''jak se máš?'' prosím vás neodpovídejte pravdivě. Jen málokdy dotazující chce slyšet: ''dneska jsem chtěla umřít jen třikrát''.
Pravidlo číslo dvě: nemusíte se usmívat, když nechcete. Ale občas to situaci ulehčí. I úsměv na paní za okýnkem na poště nebo na úřadě může dělat divy.
Pravidlo číslo tři: pokud víte, že před oním člověkem jste v bezpečí, uvolněte se. Nic není těžší, než být 24/7 pod kontrolou. Někdy musíte odpočívat a ne každý má ten luxus žít sám a uvolňovat se hezky doma. Pokud nechcete běžet brečet na záchod pokaždé, když jste ve společnosti, protože už nemůžete tu masku udržet, najděte si někoho, u koho můžete povolit. Někoho kdo snese vaše řeči a divnosti a to, že se na něj nedíváte a neusmíváte. Dost možná i s takovým člověkem, to pořád bude vysilující, ale rozhodně méně.
Já jsem typický faker, ale nevěřili byste, jaká je to sranda, občas něco pustit a říct to na plnou pusu a sledovat reakce lidí, co si myslí, že vás znají.
8) empatie versus přecitlivělost
Empatie je u každého člověka hodně individuální a je jedno, jestli je na spektru nebo ne. Stejně jako ženy neurotypičky i ženy autistky se často považují za citlivější než muži. Emocionálnější, soucitnější, ale i nedůtklivé a přecitlivělé. Osobně bych se neoznačila za velmi emocionální, naopak mám pocit, že většinu času si jedu na autopilota a nějaký pocit mě z toho vyruší jen zřídka. Ale přesto se často setkávám s tím, že se mě někdo nebo něco ''dotkne''. Tohle dotknutí nevnímám jako emoci, já vlastně nejsem ani naštvaná, nereaguju hystericky, to určitě ne. Přesto bych byla ráda, kdybych se tomu mohla v životě vyhnout. Kolikrát se mnou může někdo manipulovat a já to vůbec nepoznám a ještě se mu omluvím, ale pak třeba udělá malou drobnost jako že se směje něčemu, co mám ráda a já vyjdu do boje s plnou polní. To se pak lidi rychle stáhnou a v duchu si říkaj: ''Ježiš, to je ale magor. Už radši nebudu nic řikat.''
9) citlivé smysly
O sensory deprivation už jsem psala samostatný článek. Ale nejde to nezmínit. Běžně vyhledávám zvířata oproti lidem, nejen kvůli tomu, že s nimi jsou moje smysly víc v bezpečí, ale taky se vás neptají na hloupé otázky. Je taky běžné, že pokud mají autisti svého člověka, ať už blízkého kamaráda nebo přítele/přítelkyni, se kterými i třeba žijou sexuálně, budou si ho otlapkávat. Tady se ale taky projevuje běžný extrém, buď právě kvůli smyslům sex milují nebo nenávidí.
10) tichý meltdown
Často se zobrazuje záchvat nebo meltdown jako něco, u čeho se křičí, brečí, vydávají hlasité zvuky. Ale vůbec tomu tak nemusí být. Já naopak přejdu do absolutního mlčení, pokud jsem v extrémním stresu, i když bych chtěla na otázky odpovídat, mám v krku knedlík velikosti asi tak jižní Asie *sarkasmus* a nedokážu ze sebe vypravit ani slovo. Oněmění v důsledku nadměrného přetížení je stejně běžné jako 'hlasité' záchvaty.
Žádné komentáře
Okomentovat