O smrti

zdroj

Pokud jste dnes čekali veselejší téma, tak vás musím zklamat, dnešní zamyšlení bude totiž o smrti.

Psát o tom, jak autisté reagují na skon lidí, zvířat nebo třeba fiktivních charakterů, mě napadlo poté, co jsem vedla debatu se svým doktorem na téma ''normální lidi vůbec nevnímají smrt ve zprávách''. Vlastně mě k tomu ale taky inspirovala Zrzi.

Pro běžného vytíženého NT je denním chlebem dojít domů a zapnout televizi, zatímco ''vypínají mozek''. Nejen, že něco jako ono vypnutí mozku je u mě nemožné, ale i sledování televizních novin jako způsob relaxace se mi zdá poněkud podivný. Na horor by se tyhle případy nepodívali, ale sledovat, jak američtí vojáci zabíjejí lidi v Sýrii, to jim nevadí. To je politika. To je svět. Ale lidi umírají, každý den, právě teď když tohle píšu a nejen kvůli válkám a hladomoru, ale kvůli selhání techniky nebo třeba kvůli tomu, že se někdo rozhodl, že už nechce, aby žili. Já to vnímám jako hotový fakt, smrt je všudypřítomná a nevíte dne ani hodiny, jak se tak říká. Ale přesto to budu já, koho označí za v lepším případě robota bez emocí, v tom horším za psychopata, když podotknu, že jeden obyčejný lidský život má ve světovém měřítku jen malou cenu. A ti stejní lidé, kteří naprosto nechápou mou ''nelidskost'', si zapnou zprávy a koukají se ''na ty hrůzy''.

''Vidělas to? To byla ale hrůza.''
''Jo, naprosto otřesný. .. Dáš si ještě kafe?''

Proč je tomu tak, že pro NTs je důležitější život jejich blízkých? Jejich rodiny, přátel, ale co, třeba i souseda, co bydlí přes ulici. Čím dál se smrt odehraje, tím míň ji cítí. Já cítím všechnu smrt stejně. Pravděpodobně by mě zasáhla smrt rodičů a nejlepší kamarádky, ale to nejspíš hlavně proto, že si nedokážu představit život bez nich a nenávidím změny. Ale to, že už nejsou? Je mi vážně líto jejich smrti nebo je mi líto, že s nimi nemůžu trávit čas? Jsem jediná, kdo v tom vidí tu sobeckost? Ale samozřejmě, nazývat tohle sobeckostí je čistě autistická věc, pro ostatní je tohle normální, běžné, lidské.

Střet se smrtí jsem ve svém relativně krátkém životě měla jen párkrát. Nejvíc mě ale zasáhlo, když nám zemřel pes a mně o tom řekli až tři dny poté. Jako kdyby mě to nějak ušetřilo nebo mi to zabránilo cítit smutek. Paradoxně mnohem méně mě zasáhla smrt prababičky, kterou jsem viděla několik týdnů či snad měsíců na smrtelné posteli. Prostě to byl přirozený závěr. Nemůžu říct, že bych byla ráda nebo že bych vůbec nic necítila. To určitě ne, jen jsem se nedokázala přinutit hystericky truchlit. A pokud jste byli jedním jediným člověkem na pohřbu, který nebrečí, víte, jaké to je, pochybovat o tom, zda-li jste vůbec ještě člověk vevnitř.

Na druhou stranu, se smrtí se setkávám ve filmu nebo literatuře dnes a denně. Málokdy brečím, kvůli smrti své oblíbené postavy, ale i to se mi už stalo. Samozřejmě, u pubertálních děvčat jsou podobné výkyvy normální, ale já už jsem kousek za pubertou a nemyslím, že bych byla zrovna dvakrát ovlivněna hormony. Jak ale vysvětlit někomu, že pro mě smrt znamená pořád to samé? Ono se to snadno řekne, když navenek vám na všechny zmíněné situace neřeknu skoro nic a pravděpodobně nepropuknu ani v pláč ani v hysterický záchvat.

Zároveň ale jako suicidální člověk se musím přiznat, že ze smrti nemám strach. Mám strach ze spousty věcí, ale nechápu, proč bych měla mít strach z něčeho, co nedokážu ovlivnit vůbec nijak? Jasně, strach není smysluplná věc, ale přesto. Zároveň ale už nechci umřít. Pokud máte sebemenší důvod, proč žít, je to výhra. Někdy si říkám, že žiju jen proto, abych se dozvěděla, jak skončí můj oblíbený seriál. Občas je vážně těžké, najít jiná pozitiva. Ale přesto tu vždy nějaká jsou.

Jaký je tedy závěr; jsme neempatičtí tvorové? Nebo naopak prožíváme mnohem silněji a hlouběji než ostatní? Jisté je jen to, že naše racionalita nám často brání prožívat nahlas.