Je rozdíl mezi tím, být sám a být osamělý. Ale ať už je socializace s ostatními chtěná nebo vynucená, vždycky se snažím, aby došlo k co nejméně konfliktům, proč mi má být ještě víc nepříjemně než už mi je? V podstatě se snažím ''zapadnout''.
Včera mě do shutdownu dostala celkem jednoduchá situace.
Hraju WoW, abych unikla střetu s realitou, abych se nemusela bavit s rodinou, abych nemusela přemýšlet o tom, co dělám, jak vypadám, jak se cítím, co cítím, atd. Hrála jsem zrovna dungeon, což je situace, kde docházíte víc do střetu s ostatními hráči. Pokud jste Warcraft nikdy nehráli, ve zkratce: pět lidí je přeneseno na určitě místo a má společnými silami zabíjet příšerky. Celkem jednoduchý. Pokud jste ale Wowko někdy hráli, tak víte, že existuje možnost, že tahle skupinka pěti lidí (tzn. 4 + já) si může odhlasovat vykopnutí člena ze skupiny. Už jsem to párkrát zažila, většinou v situacích, kdy ten člověk nutně potřeboval odejít od počítače nebo se mu to zaseklo a jeho charakter se vůbec nepohyboval, takže nám nijak nepomáhal. Celkem logický, v tuhle chvíli toho člověka vykopnout. To, co se mi stalo včera se mi ale stalo poprvé, hrála jsem jako vždycky, vím, že zrovna ta postava, se kterou jsem hrála není nejsilnější, je dobrá zkrátka na jiné věci, ale většinou to nikdo nekomentuje. Včera se mi jeden z těch, co byli se mnou v dungeonu začli vysmívat, že jsem slabá atd. načež mě naprosto bez varování vykopli.
Jasně, asi by to normálního člověka tolik nerozhodilo. A samozřejmě, je to jen hra. Ale pokud jste někdy byli takhle vykopnuti z reálného kolektivu, asi chápete, jak se ten vykopnutý cítí. Já jsem takhle odstrčená nebyla jednou, ale vlastně asi ze všech skupin, kam jsem se kdy chtěla připojit. Nevím, jestli si ti lidi, co vás odsunou uvědomujou, že se snažíte, že pracujete na tom, abyste mohli patřit mezi ně. A je jedno jestli je to v reálu a vy pracujete na tom, abyste byli co nejmíň divní a všímali si, co ostatní cítí nebo vyjadřují a nebo ve hře, kde je takové množství informací a vychytávek, že i když to hraju už asi 5 měsíců, pořád nemám tušení, jak se některé věci dělají.
Co chci říct je, že když se snažíte někoho vyčlenit z vašeho kolektivu, přemýšlejte, co mu tím způsobujete aspoň trochu. Od dob, co jsem byla dítě a jedno z těch normálnějších děti mi řeklo: ''ty si s náma hrát nemůžeš'', uběhla celkem dlouhá doba, ale to, že to dospělí dělají jen trochu vybíravějším způsobem (což teda to vykopnutí nebylo), neznamená, že je to jiný výsledný pocit.
Žádné komentáře
Okomentovat