Někteří normies nemají rádi ukazování neúspěchu.
Říkám někteří, protože jsou mezi nima i hysterky, co brečí v metru (chápu neasi) a nebo lidi, co rozflákají telefon, protože jsou naštvaný. Ale je to projevování emocí, takže je to ok.
Před nedávnem jsem se začala znovu bavit s klukem, se kterým jsme byli celkem kámoši, když nám bylo 13. A i teď je mi jasný, proč nám to nevydrželo. Pamatuju si, jak jsem brečela na podlaze koupelny a kousala do ručníku, abych nebrečela moc nahlas, když mě odmítnul a řekl, že se moc lituju. Sorry kámo, asi prostě jsem už taková. Dnes o několik let později, mi vibruje mobil s jeho snapchatama jeho exciting života, zatímco já si ''užívám'' krásný den volna v posteli koukáním na youtube videa a naprosto minimálním pohybem. Poslední zpráva: ''Á Slečna Anna se rozhodla, že se na ten snapchat vysere.'' Neodepsala jsem mu už asi dva týdny. Nevím co.
No... část mě chce mu začít live snapchatovat, jak ležim a zírám do stropu, klidně několik hodin v kuse. Jak se řežu. Jak stojím a zírám do prázdna, protože nic nemá smysl. Jak málem nabourám auto a ani to se mnou nehne. Jak jím jednou denně ten největší humus, jen abych si zaplácla žaludek a zbytek dne nemusela myslet na jídlo. Nejradši bych skrze instagramy a snapchaty přenesla tu zoufalost, kdy se nechcete probudit do dalšího dne bez energie. Nejradši bych všem ukázala, jaký to je, bejt neustále unavená a nemotorná.
Moje reálný já vyťukává odpověď: ''Promiň, poslední dobou na tom nejsem moc dobře.'' A je mi jasný, že to nepochopí.
Žádné komentáře
Okomentovat