Poznatek #4

Sice jsem to tu o těch meltdownech hezky popsala, ale realita, když pak jeden opravdu máte, je přece jenom nepopsatelná.

Dnes jsem se dostala do stavu, kdy jsem jen strnule seděla, cítila se nejhůř na světě a nebyla schopná jediného slova.

Kdyby se mi to stalo doma, tak si toho třeba ani tolik nevšimnu. Tentokrát se to ale bohužel stalo v autě s mojí mámou a jejím přítelem. Ač moje maminka ví o mé diagnóze, nejsem si jistá, jestli vlastně přijala fakt, že nejsem tak úplně jako ostatní děti. Nejsem si už jistá, jak jí mám vysvětlit, že na otázku ''co se stalo'' prostě ne vždycky existuje odpověď.

Takže další poznámka k meltdownům, pokud jím autista zrovna prochází, tak se ho neptejte pořád dokola na věci jako: ''co se stalo'' ''proč nemluvíš'' ''udělal/a jsem něco špatně'' ''vysvětli mi, co se s tebou právě děje''...

Situace, kdy nemůžete promluvit, je jedna z nejvíc frustrujících na světě. Pocit, jako když mě někdo drží silou pod krkem a rty mám přilepené k sobě vteřinovým lepidlem. Po několika minutách, kdy jsem se nedokázala pohnout, promluvit a skoro ani nadechnout mě napadlo to napsat. Vyťukala jsem do mobilu jako největší blbka ''já nemůžu mluvit''. Odpovědí mi samozřejmě bylo, ''co se stalo''.

Já nevím. Nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim nevim. Nevim, co se stalo.

Nevim, co to odstartovalo. Vim, jak by se to dalo zmírnit, ale všechny triky jsou vám k ničemu, když sedíte ve studeným autě, kde není nic. Ani sluchátka.

Občas se mi stane, že mě rozhodí něco konkrétního. A to pak vim. Ale ne vždycky to chci říct. Z 99,9999% proto, že mi ten důvod přijde příliš hloupej, malichernej a prostě pitomej a vím, že by ho nikdo nepochopil. Tak radši mlčím.

Ale jsou i situace, kdy je prostě moc hlasitých zvuků, kdy mě něco bolí, kdy chci prostě jen domů a spát. A prostě začnu brečet a zmlknu. Moje tělo to tak prostě dá najevo. A já nevim, proč nereaguju třeba podrážděním a proč se prostě zamknu. Kdybych to věděla, třeba bych to uměla vypnout, ale takhle to je bez šance.

Takhle to psát nejspíš není tim nejlepším nápadem, protože se mi z toho znovu dělá špatně a špatně. Ale přesto jsem to sem chtěla dát. Je jedno, jak moc toho někdy víte o svých problémech. Když přijdou, jsou všechny znalosti k ničemu, chci jen vypnout svůj mozek.

poznatek #3

Někteří normies nemají rádi ukazování neúspěchu.

Říkám někteří, protože jsou mezi nima i hysterky, co brečí v metru (chápu neasi) a nebo lidi, co rozflákají telefon, protože jsou naštvaný. Ale je to projevování emocí, takže je to ok.

Před nedávnem jsem se začala znovu bavit s klukem, se kterým jsme byli celkem kámoši, když nám bylo 13. A i teď je mi jasný, proč nám to nevydrželo. Pamatuju si, jak jsem brečela na podlaze koupelny a kousala do ručníku, abych nebrečela moc nahlas, když mě odmítnul a řekl, že se moc lituju. Sorry kámo, asi prostě jsem už taková. Dnes o několik let později, mi vibruje mobil s jeho snapchatama jeho exciting života, zatímco já si ''užívám'' krásný den volna v posteli koukáním na youtube videa a naprosto minimálním pohybem. Poslední zpráva: ''Á Slečna Anna se rozhodla, že se na ten snapchat vysere.'' Neodepsala jsem mu už asi dva týdny. Nevím co.

No... část mě chce mu začít live snapchatovat, jak ležim a zírám do stropu, klidně několik hodin v kuse. Jak se řežu. Jak stojím a zírám do prázdna, protože nic nemá smysl. Jak málem nabourám auto a ani to se mnou nehne. Jak jím jednou denně ten největší humus, jen abych si zaplácla žaludek a zbytek dne nemusela myslet na jídlo. Nejradši bych skrze instagramy a snapchaty přenesla tu zoufalost, kdy se nechcete probudit do dalšího dne bez energie. Nejradši bych všem ukázala, jaký to je, bejt neustále unavená a nemotorná.

Moje reálný já vyťukává odpověď: ''Promiň, poslední dobou na tom nejsem moc dobře.'' A je mi jasný, že to nepochopí.

poznatek #2

Je rozdíl mezi tím, být sám a být osamělý. Ale ať už je socializace s ostatními chtěná nebo vynucená, vždycky se snažím, aby došlo k co nejméně konfliktům, proč mi má být ještě víc nepříjemně než už mi je? V podstatě se snažím ''zapadnout''.

Včera mě do shutdownu dostala celkem jednoduchá situace.

Hraju WoW, abych unikla střetu s realitou, abych se nemusela bavit s rodinou, abych nemusela přemýšlet o tom, co dělám, jak vypadám, jak se cítím, co cítím, atd. Hrála jsem zrovna dungeon, což je situace, kde docházíte víc do střetu s ostatními hráči. Pokud jste Warcraft nikdy nehráli, ve zkratce: pět lidí je přeneseno na určitě místo a má společnými silami zabíjet příšerky. Celkem jednoduchý. Pokud jste ale Wowko někdy hráli, tak víte, že existuje možnost, že tahle skupinka pěti lidí (tzn. 4 + já) si může odhlasovat vykopnutí člena ze skupiny. Už jsem to párkrát zažila, většinou v situacích, kdy ten člověk nutně potřeboval odejít od počítače nebo se mu to zaseklo a jeho charakter se vůbec nepohyboval, takže nám nijak nepomáhal. Celkem logický, v tuhle chvíli toho člověka vykopnout. To, co se mi stalo včera se mi ale stalo poprvé, hrála jsem jako vždycky, vím, že zrovna ta postava, se kterou jsem hrála není nejsilnější, je dobrá zkrátka na jiné věci, ale většinou to nikdo nekomentuje. Včera se mi jeden z těch, co byli se mnou v dungeonu začli vysmívat, že jsem slabá atd. načež mě naprosto bez varování vykopli.

Jasně, asi by to normálního člověka tolik nerozhodilo. A samozřejmě, je to jen hra. Ale pokud jste někdy byli takhle vykopnuti z reálného kolektivu, asi chápete, jak se ten vykopnutý cítí. Já jsem takhle odstrčená nebyla jednou, ale vlastně asi ze všech skupin, kam jsem se kdy chtěla připojit. Nevím, jestli si ti lidi, co vás odsunou uvědomujou, že se snažíte, že pracujete na tom, abyste mohli patřit mezi ně. A je jedno jestli je to v reálu a vy pracujete na tom, abyste byli co nejmíň divní a všímali si, co ostatní cítí nebo vyjadřují a nebo ve hře, kde je takové množství informací a vychytávek, že i když to hraju už asi 5 měsíců, pořád nemám tušení, jak se některé věci dělají.

Co chci říct je, že když se snažíte někoho vyčlenit z vašeho kolektivu, přemýšlejte, co mu tím způsobujete aspoň trochu. Od dob, co jsem byla dítě a jedno z těch normálnějších děti mi řeklo: ''ty si s náma hrát nemůžeš'', uběhla celkem dlouhá doba, ale to, že to dospělí dělají jen trochu vybíravějším způsobem (což teda to vykopnutí nebylo), neznamená, že je to jiný výsledný pocit.

poznatek #1

Nic mě nedokáže naštvat, jako když vidím, že autismus se opět stal pointou nějakého vtipu. Je strašně zajímavý, že existuje Tolik vtipných věcí, kde vůbec nemusíte být rasista/xenofob/homofob/ableista/atd. Prostě je to vtipný i tak.

Ale přesto hlavně v Čechii existuje tolik lidí, co si myslí, že musí být ''politicky nekorektní'', aby jejich humor měl úspěch. Nevím, jestli mě víc děsí fakt, že oni pak ten úspěch fakt mají a nebo fakt, že to není ''politická korektnost'', ale prostě slušnost, co mě odrazuje od toho, abych soudila a smála se lidem jiných náboženství, sexualit, mentality atd. A pozor, to nemluvím o vtipech chlapů někde na vesnici u piva, ale o vtipech vzdělané vrstvy, která by měla mít IQ dost vysoké na to, aby rozeznala, že z tohohle by se legrace vážně dělat neměla (a taky nemusela).

Jasně, jde i o to, že já se asi těžko můžu smát NTčkám a heterosexuálům, já už jsem menšina. Ale přesto to souvisí i s tím, že nemůžete být rasisti vůči bílým lidem a nemůžete být heterofobové. Tyhle lidi mají zastoupení všude, otevřete knihu/noviny/časopis a jsou tam. Jasně, v současnosti je to lepší a lepší, ale přesto to není pořád dobrý. Nikdo přece nechce, aby se to převrátilo naruby a všude byly černé autistické lesby bez nohy. To ani nejde a pointou je, že tyhle odlišnosti nás vždycky budou odlišovat od toho mainstreamu, ale přesto nás nesnižují na úroveň věcí.

Zvlášť u konfliktu autista/neurotypik je tohle nejvíc znát, to, že NTs nás odsunou na tu stranu nepřemýšlivých a nesvéprávných věcí. Ale tak tomu není, stejně tak jako nedává smysl, aby běloch byl v čele černošského hnutí, nemůžou být normies zástupci nás, těch autistických nebo mentálně narušených. Ono i těch jinak divných, buďme fér. Ale přesto, v čele všech 'autism awareness' organizací jsou bílí zdraví neurotypičtí heterosexuální cis muži. Tzn. skupina, která útlak pozná jen minimálně v porovnání se všemi ostatními. Nemůžu mluvit za skupiny, do kterých nepatřím, ale za ty svoje můžu v klidu říct, že si zasloužíme lepšího zástupce.

Otázkou je, jestli po lepší osvětě a seznámení lidí s naším světem, by si z nás přestali dělat šoufky. Jelikož jsem skeptik, můj závěr je jasný...