Stimy minulé i současné

O stimmingu stále existuje spousta mýtů, přitom je to jen další forma vyjadřování našich pocitů. Stimy nejsou jen pro autisty, spousta neurotypiků má svoje druhy stimů, ač jsou často absolutně nevědomé. O stimování už jsem jednou psala, je to stereotypní chování, které zahrnuje jeden nebo více smyslů.

Dnes se chci podívat na různé druhy stimů, psát o stimech svojích, protože jak lépe demytizovat fakt než ukázat na konkrétních příkladech, že vlastně zas tak o moc nejde. Pokud si chcete rozšířit obzory, o to, kolik druhů stimů může vůbec existovat, vřele doporučuju abecedu stimování, která je sice v angličtině, ale za to si jí můžete zdarma stáhnout i s obrázkama.

Když jsem zjistila, že mávání rukama je pro autisty celkem běžné, měla jsem hroznou radost. Nikdy jsem nevěděla, proč přesně to dělám, proč je to pro mě tak uklidňující a hlavně, proč se toho nemůžu zbavit. Jsou určité stimy, které jsem dělala v minulosti a dnes už ne, ale zrovna tohle je věc, kterou dělám od raného dětství, nepamatuju si čas bez toho, kdybych tenhle stim neměla.

Rodina to neví, řekla jsem o tom svojí nejbližší, ale běžně to nepraktikuju na veřejnosti, vlastně asi i kdybych chtěla, tak to nejde úplně na povel.

Tenhle stim se, věřte nebo ne, dost vyvíjel s tím, jak jsem dospívala. Když jsem byla dítě, stačily mi často jen ruce a sedět a mávat s nima, asi podobným způsobem, jako když otřepáváte vodu nad umyvadlem z konečků prstů. Nejsem si přesně jistá kdy, ale někdy celkem brzy, se k tomu přidal i další pohyb a to chození dokola, takové skoro tancování, kroužení podobným směrem. Asi jako když děti tancují na nějakou písničku v jejich hlavě, s rozdílem, že já to dělám i teď a vědomě.

Později, asi tak ve věku pěti let, se přidala hůlka. Je vlastně dost možné, že to bylo potom, co jsem četla nebo viděla Harryho Pottera, to ale vyšlo až když jsem byla starší o pár let, takže si myslím, že to bylo už před Harrym. Většinou mi buď táta nebo mámy přítel usekli proutek nebo větev cca třicet centimetrů dlouhou, dostatečně tenkou a pohodlnou do ruky a s tou jsem si pak mávala. Vypadalo to asi nějak takhle.

Škoda, že jsem z toho neudělala kariéru.

Když jsem dorůstala do puberty, víc a víc mi docházelo, že mávat si doma hůlkou je divný a nikdo kolem mě to nedělá. Sestry nebo rodina obecně mi to nechávala docela sežrat, takže časem už jsem to dělala jen sama v pokoji a později jsem se začala i zamykat. Pak přišel zlom, kdy jsem byla naštvaná, že prostě nemůžu přestat, vždyť to není normální! Zlomila jsem hůlku a začala se za stimování trestat.

Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem objevila, co se mnou dělá hudba. Když poslouchám oblíbenou písničku, která ve mě vyvolává emoce, prostě musím stimovat. Takže v době empétrojek a iPodů nezbylo nic jiného, než hrát si s přehrávačem. I dnes když stimuju, používám telefon, ve kterém mám všechnu hudbu a jakoby si ho převaluju v ruce. Dokážu poslouchat i bez stimování, ale musím se na to soustředit, proto sebou často v mhd nebo v autě šiju, když něco poslouchám, nedokážu prostě jen sedět, je to na mě moc silné. Ale už je to ovladatelný pocit.

Tenhle stim není nijak nebezpečný, i když když jsem ještě měla větvičku, tak měla máma často strach, že si s tím vypíchnu oko nebo se na to nabodnu, naštěstí se tak nestalo. Dnes mám občas od telefonu na ruce mozoly, vlastně je mám i právě teď, když to píšu, není to nic extra bolestivého, jen nikdy nevím, jak vysvětlit, od čeho to mám.

Je to špatně? Co je špatně na tom, že se čas od času potřebuju uzavřít do svého světa a prostě poslouchat hudbu a hrát si? Čisté mávání rukama už nedělám moc často, většinou když jsem sama a mám z něčeho fakt radost, ale to trvá přibližně tak 5 sekund, nikdy déle. Pomáhá mi to odbýt si nějakou emoci, kterou neumím jinak vyjádřit. Jako k dítěti ke mě byli lidé shovívavější, i když nechtěli, abych to dělala na veřejnosti a vždycky prostě doufali, že z toho vyrostu. Ale já jsem pořád autistická. Přiznat si, že tohle je součástí mě samotné a není to něco, za co bych se měla trestat, byla velká změna v mém životě a jsem ráda, že to tak teď je. Jestli z toho někdy fakt vyrostu, je jenom moje věc.

Jsou ale i další stimy, stimy které přicházejí a odcházejí, těžko říct s jakým obdobím v mém životě.

Mezi moje další současné stimy patří třeba kroucení a křupání zápěstím, což dělám asi rok, možná ani ne tak dlouho. Pak zatínání prstů na noze, to dělám úplně nevědomě, jen málokdy si uvědomím, že hýbu s prsty na noze zároveň, co třeba píšu nebo čtu. Občas ještě ohrnování rtu, procvičování svalů okolo pusy, což vypadá asi jako když kůň zívá. :D To dělám když jsem nervózní, ale poslední dobou méně často, než třeba když mi bylo 10-12 let.

Mým oblíbeným stimem pár let zpět, bylo psaní slov prstem. Seděla jsem u stolu a prstem jsem kroužila ve vzduchu nebo po nějakém povrchu, jako kdybych chtěla napsat nějaké slovo. Tak trochu grafomanie, ale neviditelná. To už teď třeba vůbec nedělám, ale jeden čas jsem nemohla přestat. Dalším stimem z dětství bylo natáčení vlasů na prst, nikdy jsem neměla moc dlouhé vlasy jako dítě, protože jsem se nechtěla česat, ale i z toho mála jsem si natáčela na prst pramínek vlasů. Často před tím, než jsem usla nebo když jsem byla unavená, evidentně mě to podvědomě uklidňovalo natolik, že se mi pak podařilo usnout. Máma vždycky říká, že jakmile si všimla, že už "zas natáčím", tak bylo jasno, že budu spát.

Kromě toho jsem měla i stimy čistě tlakové/hmatové. Například jako hodně malé dítě jsem často kousala do ručníku. Z nějakého důvodu mi to bylo příjemné a i teď si na ten pocit vzpomínám, i když už nemám chuť to dělat. Pak třeba klasické bubnování prsty do tvrdých povrchů. To jsem hodně dělala ve škole, ale spoustu lidí to irituje, takže už to teď automaticky dělám většinou jen, když jsem netrpělivá. Jako dítě jsem se taky často věšela hlavou dolů ze židle, teď už mi narhnutí krve do mozku nedělá až tak dobře a taky se nevejdu na židli tak, abych se na ní pověsila,

Stimů ale existuje tolik, kolik autistů. Jaké jsou další, se kterými se můžete typicky setkat?

Kývání se - dopředu, dozadu nebo do stran. Velmi časté především při stresu, ale nemusí to nutně být jen u negativních emocí.

Točení se dokola. Jednou jsem se točila na kancelářské židli u táty v práci tak dlouho, až se se mnou odšroubovala a já odlítla. (Přišlo mi to hrozně vtipný, ale byla jsem v místnosti jediná.)

Pak tu jsou proprioceptivní smysly, jejichž stimulace může být například skákání na posteli, házení sebou, hodně fyzických projevů obecně. Zvlášť u dětí nebo dospělých s ADHD, jsou tyto stimy hodně znatelné, ať už jsou autisté nebo ne. Tito lidé můžou být i méně citliví k tomu, v jaké poloze se jejich tělo nachází.

Proč třeba stimujeme? Spolu s autismem existuje rozdílné senzorické vnímání. Porucha senzorického zpracování není jen pocit, že vás pálí oči z prudkého světla, ale je to pocit, jako když se vám do očí zapichuje tisíc jehel a nedokážete se na nic soustředit. Dítě, které sedí ve škole, kde na něj blikají a svítí ostré zářivky, okolo něj děti mluví, žvýkají, vrzají židlemi, svědí ho záda tam, kde tričko má otravnou cedulku, takové dítě je smyslově přetížené. Přirozenou reakcí bude nějaký stimul uvolnit, tím, že začne stimovat, se dokáže znovu koncentrovat, dostat se zpátky do klidu nebo relativního klidu.

Pokud si máme vybrat mezi tím, vypadat "normálně" a stimováním, aby se nám ulevilo a lépe žilo, volba by měla být jasná. Proto neodrazujte svoje děti od stimování, pomáhá nám to, se vyrovnat se světem a být šťastní. Možná to není typická volba "hry" pro dítě nebo dospělého, ale důležité je, jestli je to pro nás příjemné a uklidňující. Jsou samozřejmě stimy, které můžou být škodlivé, ale naučte se mezi nimi rozlišovat. Pokud nehrozí opravdová újma na zdraví nebo poškození nějakého drahého předmětu, i když to je dost relevantní, tak nezasahujte. Co je na tom špatného kromě nějakého pocitu trapnosti neurotypiků, kteří nemají nic lepšího, za co by se měli cítit trapně?

Když říkáte svým dětem, aby se styděli za to, že mávají rukama na veřejnosti, zatímco oni jen prožívají pozitivní přísun emocí, co jim to řekne o sobě? Proč jsou některé pohyby správné a jiné ne, i když je v nich třeba jen malý rozdíl?

Stimy můžou ale být i vokální nebo verbální. Vokální stimming je například křik, broukání, vydávání určitých zvuků, zpívání melodie a podobně. Pochopitelně ne všechen vokální stimming je špatný, ale přesto pokud bude vaše dítě neustále dokola křičet, nejspíš to nebude úplně příjemné, řešením může být, dát mu něco lepšího. Možností může být třeba kousátko nebo žvýkačka, něco co pomůže s pocitem tlaku v čelisti, citem v puse a v krku, ale nebude to tak náročné na poslech. :-) Já osobně jsem jeden čas jako dítě zpívala různé slabiky, ne slova, ale slabiky zvlášť ať už něco jako "li la lý lo lá" nebo nějaké podobné zvuky, což mě uklidňovalo, když jsem měla strach, už to dlouho nedělám, ale pro děti to může být častým stimem. Verbální stimming naproti tomu připomíná echolálii, je téměř totožný, jedinec opakuje slova nebo fráze stále dokola za účelem zpříjemnění situace. Echolálie tedy je druhem stimmingu. Na rozdíl od některých čistě fyzických stimů, je vokální nebo verbální stimming více typický pro autismus a proto může navozovat neurotypikům pocity trapnosti.

Stimming není bezvýznamnou věcí pro dětský vývoj. Ač ne všechny stimy jsou "společensky přijatelné", všechny stimy by měly být podporovány, pokud, jak už bylo řečeno, neohrožují zdraví autisty.