Stuprum.

Dnes tu napíšu něco, co jsem zatím nikdy nikam veřejně nenapsala. Budu psát o tom, jak jsem byla znásilněna. Jak s tím žiju a bojuju.

Podle harvardské studie jsou dívky na austistickém spektru nebo s ADHD náchylnější k sexuálním útokům na jejich osobu. Osobně znám jen málo dalších lidí, kteří se o svém traumatu nebáli mluvit nebo alespoň ho osobně sdíleli se mnou. Jak by jich taky bylo hodně, když z médií se hrne výsměch obětím #MeToo a převládá názor, že ve většině případů si za to ta holka může sama. O tom, že může být znásilněn nebo zneužit i muž, se nemluví pro jistotu vůbec. 

Zjistila jsem, že je důležité zatnout zuby a říct to dalším lidem. Dělám to na živých knihovnách pro Amnesty, udělala jsem to na psychoterapiích a řekla to několika kamarádům. Nikdy jsem o tom nemluvila s rodiči. Nikdy jsem to nenahlásila na policii. Nikdy jsem to o sobě veřejně nerozhlašovala. Nikdy by mě nenapadlo to vytáhnout, abych snad někde dostala úlevy nebo abych v lidech vzbudila lítost. 

Pokud ale tenhle článek pomůže jednomu jedinému člověku si uvědomit, že v tom není sám nebo pokud pomůže lidem, aby se zamysleli o tom, jestli nemají ve svém okolí někoho, kdo prošel tím samým.. bude mi to úplně stačit. Dnes už o tom chci mluvit a chci to sdílet. Ne proto, že by se mi to líbilo nebo protože mi to nedělá problémy. Ale protože jsem zjistila, že to pomůže druhým. A samozřejmě to taky ztrácí tu sílu, když to řeknu už potolikráté nahlas. Všichni bubáci ztrácí svou moc, když se jich nebojíte a mluvíte o nich. 

................

Bylo mi čerstvě 15 a zoufale jsem se chtěla začlenit do společnosti spolužáků. Nechtěla jsem být jen ta, kterou tolerují, chtěla jsem být něčí nejlepší kamarádka, najít si kluka, chtěla jsem, aby mě měl někdo rád. Takže jsem dělala cokoliv mě jen trochu napadlo, abych toho docílila. Mezi jedním takovým pokusem byla i mnou organizovaná rozlučka / party. Spousta spolužáků odcházela po čtyřech letech osmiletého gymnázia jinam a naskytla se příležitost udělat pořádnou party před tím, než všichni odejdou. A mně se nějakým způsobem podařilo vyhnat mámu s babičkou z bytu na chalupu, takže mě hlídal jen mámy přítel, který byl ze všech tří nejvíc benevolentní. Už ani nevím, jak jsem to udělala, ale vysvětlila jsem mu, že k nám přijde pár mých spolužáků, nejspíš budeme pít a bavit se dlouho do noci. Pochopil to a nechal mi k tomu prostor. Bohužel jsem nejen já, ale i spousta dalších, co ten večeř přišli, nebyli na takovou volnost připraveni.

Alkohol tekl proudem, někdo přinesl trávu, všichni se začali podezřele párovat. Někteří už přišli spolu, ale většina se družila až ten večer. Byla jsem smutná, že jsem klasicky sama v davu lidí a po ruce byla lahev vodky. Nemám absolutní tušení, kolik jsem toho vypila, co všechno a chybí mi asi hodina vzpomínek. Podle vyprávění jsem si v koupelně svlíkla kalhoty a šla jen ve spodkách do pokoje, kde jsem usnula. Pravděpodobně, protože jsem na to zvyklá, když doma nikdo není, tak jsem to udělala opilá, protože opadly veškeré zábrany. Nevím, jestli to bylo tohle nebo něco dalšího, co odstartovalo, co se stalo potom.

Když jsem se probudila, v posteli se mnou byl další člověk, tehdy spolužák. Byla jsem unavená, opilá a rozespalá a nepochopila jsem, co tam dělá a co po mě chce. Pokoušela jsem se mu říct, ať jde pryč, že chci být sama. Že mě to hrozně bolí. Ne, nebránila jsem se hodně, nebyla jsem toho schopná. Brečela jsem a chtěla jsem umřít. Ale na druhou stranu jsem si říkala, že to budu mít za sebou. Že nebudu panna do konce života. Že se mu třeba líbím a chce se mnou chodit a to, že to teď bolí, je asi normální a musím to vydržet. Že můžu být konečně jako ostatní, co už byli starší a měli sex, že mě to nějak posune ve vztahu k nim. 

Když usnul a já se vyplížila z pokoje, protože jsem bolestí vystřízlivěla a spát nemohla, našla jsem pár spolužaček v obýváku. Řekli mi, že jsem to měla čekat, že tohle se na podobných akcích děje vždycky. Nikdy před tím ani potom jsem na podobné akci nebyla. Z jejich konverzace a toho, jak se všichni chovali, jsem pochopila, že to bylo vlastně úplně v pohodě a moje obavy byly zbytečné. Nerozumněla jsem té situaci, tak jsem to přijmula. Napomohl tomu i fakt, že moje tehdy nejlepší kamarádka spala s jiným spolužákem ve stejnou dobu. A nikdy si nestěžovala nebo nevyjádřila, že by to nechtěla nebo se jí to nelíbilo. Takže to bylo jen moje vina, že mě to bolelo a že jsem to nehtěla a nebyla připravená.

S tím jsem žila asi další tři roky. Nevěděla jsem, proč mi vadí spát ve vlastní posteli, proč se mi při pomyšlení na sex dělá fyzicky špatně nebo proč mi vadí i dotyk na ruce od druhého člověka. Netušila jsem, proč mám těžké deprese, poruchu spánku a sebevražedné sklony. Opravdu jsem nevěděla proč. Nikdy jsem si to nespojila. Věděla jsem, že jsem smutná z toho, že nemám žádné nebo jen hodně málo kamarádů, že mě trápí, že nedokážu s nikým komunikovat a že jsem pořád sama. Ale že to všechno se zhoršilo té letní noci, to mě vlastně vůbec nenapadlo. 

Poprvé jsem začala uvažovat o tom, že to možná nebyl normální sex a nebylo to v pohodě, až dlouho potom. Až potom, co jsem narazila na články od jiných ''survivors'' a pátrala po tom, proč mi tolik vadí vidět násilný sex ve filmu, jsem začala přemýšlet nad tím, jak se ke mně vztahuje slovo znásilnění. Spoustu let jsem neměla žádné další sexuální zážitky, ani v náznaku. Ne, že bych se cítila asexuálně nebo mě nikdo nepřitahoval, prostě jsem neměla nikoho, s kým by to šlo. Když se konečně někdo našel a já zjistila, že mám obrovský blok, musela jsem to nějak odůvodnit. A tehdy poprvé jsem řekla něco ve smyslu, že se mi v minulosti stala špatná věc a proto teď nemůžu. 

Psychiatrovi jsem o tom řekla jen jednou a taky roky potom, co jsme se znali. Kamarádkám jsem to řekla roky potom, co jsme se bavily. Pak jsem zjistila, že říct to, pomáhá. Že je to pořád strašný a ty vzpomínky nikdy nesmažu, i když bych moc chtěla. Ale že vysvětlit lidem, co se mi stalo, může být v dlouhodobém hledisku i přínosem. Padly a padají otázky, jestli jsem to hlásila na policii. Nehlásila. Proč ne? Vážně si myslíte, že mám jít s tímhle příběhem za policií? Že jsem jako patnáctiletá autistka nepochopila, co se děje, ale pak mi vlastně došlo, že mě někdo znásilnil? I kdyby je to zajímalo a udělali z toho zápis.. Já vím, kdo mi to udělal. Znám jeho jméno a dokázala bych se s ním i spojit, kdybych chtěla. Nechci to s ním řešit. Nechci být označena za lhářku, protože to udělá v obraně každý. Je to pro mě uzavřené. Už mě to ovlivňuje minimálně. 

Nedávno jsem si uvědomila, že jsem to nikdy nepsala do článku. Ani na svým minulým blogu, který měl jednu chvíli docela úspěch, než jsem začala dostávat nenávistný komentáře a položilo mě to tehdy natolik, že jsem ho smazala. Teď jsem starší, zkušenější a taky silnější. A chci to tady mít. Pro sebe i pro ostatní. Pro ty, co na to můžou náhodou narazit, až budou googlit, jestli to, co se jim stalo, je normální a děje se to i ostatním lidem. Děje se bohužel spousta příšerných věcí. Ale tím, že o nich budeme mlčet nebo za ně vinit ty, kterým se dějou, je nijak nezlepšíme. 

Taky jsem nevěřila tomu, že mluvit o tom, je dobrý nápad.. že mluvit o traumatu může pomoc. A může. Ne třeba hned, ne za hodinu, někdy ne ani za pár dní, ale časem ano. Často jsem měla a mám pocit, že to některé lidi nezajímá. Dokud jsem nenašla lidi, kteří mě vyslechli a dali mi takovou zpětnou vazbu, která dávala smysl. Že to byla fakt hrůza. Že to není něco normálního, co se prostě děje. Že jsem si za to nemohla sama. Že to je potřeba řešit a třeba to bude i trvat. 

Sebepoškozování autistů.

Někdy mě trápí, že si nerozumím ani s rodinou nebo nejbližšími. I s člověkem, se kterým žiju v jedné domácnosti mám problém udržovat oční kontakt nebo mu rozumět, co říká. Autismus není něco, co zmizí, když jsem šťastná nebo když jsem s někým, koho mám ráda. Neberu to jako handicap, beru to jako odlišnost. Dřív to ale tak nebylo. Dřív jsem se za každou podobnou věc, co mi nešla nebo jsem jí nerozuměla, trestala.

Sebepoškozování je téma, které se netýká zdaleka jen autistů, ale i spousty lidí s mentálními poruchami nebo jinými nemocemi. Sebepoškozování nevypadá u každého stejně. Ne každý si vezme klasickou žiletku z drogerie a do kůže si ryje čáry nebo slova. Každý, kdo nějak funguje ve společnosti, se ale setkává s otázkami. ''Od čeho máš ty jizvy?'' ''Ty ses někde pořezal/a?'' ''Ublížil ti někdo?''. Spolužačka s hraniční poruchou mi dokonce tuhle vyprávěla, že se jí někdo ptal, jestli ty jizvy na stehně má, že jí pokousal žralok.

Dnes nebudu psát o tom, proč se poškozují ostatní, ale jak sebepoškozování a sebeubližování souvisí s autismem.

Hromady rodičů, kamarádů, asistentů nebo lékařských pracovníků se neustále dokola ptají, jak zabránit tomu, aby se jejich svěřenec bil do hlavy, kousal sebe nebo ostatní, trhal si vlasy, škrábal se a tak podobně. Odpověď není pro všechny stejná, neexistuje návod, jak se sebepoškozování zbavit. Můžu mluvit z vlastních zkušeností a z poznatků o ostatních, o kterých jsem četla.

Agresivní chování vůči sobě vzniká, když je člověk neustále nucen potlačovat své emoce. Ať už kladné nebo záporné, ačkoliv sebepoškozování začíná ve velké většině případů kvůli těm záporným. Je to jako metafora s přetékajícím pohárem, v nějakou dobu prostě pohár emocí přeteče. A kolikrát stačí opravdu málo.

Řezala jsem se, bila jsem se, snažila jsem si rozrazit hlavu, kousala jsem se, škrábala se. Když mi někdo naznačil, že jsem něco nepochopila. Když jsem měla pocit, že nezapadám. Když se někdo smál a já myslela, že se směje mě. Když mě někdo urazil. Když jsem řekla něco špatně. Když jsem byla zamilovaná, ale ten druhý člověk to neopětoval. Když jsem byla ta jediná v místnosti, koho si nikdo nevšímal. Takhle bych mohla pokračovat dál.

Tehdy jsem nevěděla, že se mi uleví, když půjdu za někým, komu věřím nebo za doktorem a řeknu mu všechno to, co se ve mě děje. Že i psaní podobných článků jako je tenhle může být částečná terapie. I když jsem zkusila to všechno, často to nestačilo. Těch potlačovaných pocitů bylo prostě moc a draly se ven. Vzít žiletku a říznout se přinášelo až euforickou úlevu. Naopak vynadat si a bouchat hlavou o zeď byla forma učení se toho, co smím a co nesmím dělat. Bylo to sebetrestání. Místo, aby mě vynadal rodič a naplácal mi na zadek, já ho předešla a bouchala jsem se o zeď. Protože to, co tomu předcházelo bylo špatně a já cítila, že je to moje vina. Protože jsem divná, protože neumím komunikovat, protože mě přece nikdo nemůže mít nikdy rád, když jsem taková jaká jsem.

Je to asi 3 roky, co jsem se naposled řezala. Potom, co jsem byla zavřená na psychiatrii, když moje máma objevila krev a jizvy, jsem měla dlouho strach se znovu říznout, aby mě nezavřeli znovu. Ne proto, že bych si myslela, že řezání je špatné nebo že mi škodí, ale protože jsem se bála blázince. I to je motivace samozřejmě, ale je to motivace špatná. Byly situace, kdy jsem byla tak zoufalá, že jsem rozbila skleničku, jen abych se mohla pořezat. Nic jiného jsem po ruce neměla a to nutkání bylo silné asi jako při závislosti na drogách.

Alkohol všechno zhoršoval. Hádám, že podobně můžou děti reagovat i na ''oblbující'' léky. Ztratí zábrany a chuť si ublížit je tak silná, že dojde k akci.

Ať už si autista ubližuje proto, že cítí úlevu nebo protože se mu líbí bolest, první cíl je snad vždy stejný.. potrestat se. Trest. Právě i v terapiích typu ABA je trest něco, co funguje k ''nápravě'' chování autisty. I v běžné dětské výchově se má za to, že za ''špatné chování'' se má dítě potrestat. Autista jednak nerozezná správně situaci, kdy je trest oprávněný a kdy ne a druhak často nechápe, za co vůbec je trestán. Další problematickou věcí je, že pokud trest přijde po meltdownu nebo shutdownu, jen zhorší potlačování, které opět musí nutně vést k nějakému výbuchu.

Rodiče takzvaných nízkofunkčních autistů mi často argumentují tím, že jsem nikdy neviděla jejich nebo jiné autistické dítě v meltdownu, v záchvatu. Neviděla. Já jsem byla to dítě. Já jsem ještě před nedávnem skrývala svoje záchvaty a chtěla si rozrazit hlavu. Já nikdy nevím, kdy další takový záchvat přijde, protože to není vyloučeno.

Jak tedy podobnému chování předcházet z pozice rodiče nebo opatrovníka a kamaráda autisty?

Žádné fyzické tresty. Žádné svazování, omezování pohybu, ne-li zavírání do klece a podobné hrůzy. Podpora bezpečného stimmingu. (!) - ani nedokážu zdůraznit, jak tohle může pomoc psychice autisty. Není nic špatného na mávání rukama, kývání se, běhání dokola, atd atd. Podporujme tohle ''vybití energie / přebytečných emocí'' než se autista uchýlí k tomu sebenásilnému.
A samozřejmě tolerance. Dát autistovi čas na regeneraci, nenutit ho do aktivit, které jsou mu očividně  silně nepříjemné - brečí, řve, je agresivní. Každý autista a troufám si říct, že skoro i každý člověk je schopen nějaké komunikace. Často ne té verbální a ne té, na kterou jsme zvyklí. Ale i gesta, zvuky nebo samozřejmě doprovodné jevy emocí typu pláč nebo smích, i to je komunikace. Je na nás, abychom se jí naučili vnímat.

Nedávno jsem si teprve uvědomila, že na živých knihovnách o sebepoškozování moc nemluvím. Hlavně tedy z časových důvodů, ale i tak. Přitom je to součást mého života, která jeden čas byla i hodně častým jevem. A je to také věc, která se u autistů hodně problematizuje. ''Co budu dělat s dítětem, co se vytrvale bije do hlavy?'' ''Jak mám zabránit tomu, aby byl/a agresivní?'' ''Moje dítě si začne ubližovat, když ho nezastavím.''  Je to jedno z předních témat, ale odpovědí na tyhle otázky je málo. Začátkem je, začít své dítě vnímat jako rovnocennou osobu, i když třeba není schopno klasické komunikace. Nenutit ho se začlenit do společnosti za každou cenu. V dnešní době mohou lidé žít mimo, není to tak velký problém jako v minulosti. Ale hlavně otevřeně o tom mluvit, nebát se toho a nepodléhat tabuizaci.

Neříkám, že mám recept na to, aby každý autista byl šťastný a už se nikdy neuhodil. Nevím ani, jestli to třeba zítra nepřijde na mě samotnou. Ale chci otevřít konverzaci na toto téma a nebát se toho.

Denise & Třešňák

Ačkoliv jsem v tuhle chvíli asi nejšťastnější, co jsem kdy v životě byla, jsou věci, které mě trápí a to hlavně v souvislosti s českou autistickou komunitou.

Pokud alespoň trochu sledujete společenské dění v ČR týkající se autismu, možná jste zaznamenali, že v blízké době má ve spojitosti s Goethe Institutem v Praze (kvůli německému překladu) a s Paspartou (kvůli nákladu českého překladu knihy) vystoupit Denise Linke. Denise je německá autistka a spisovatelka, která napsala knihu Dost dobře nenormální o životě s ADHD a autismem. Dosud všechno v pořádku a jsem ráda, že se podobné akce u nás uskutečňují a že byla autorka pozvaná. To je super! Co mě ale mrzí je, že na autorské čtení nebyl pozván jediný zástupce z autistického spektra a hlavně, že největší slovo dostane pan Petr Třešňák.

O něm a proč s ním mám bohužel problém jsem psala již v tomto článku a ráda bych někdy rozebrala dopodrobna i právě Děti úplňku, ačkoliv dívat se na tento ''dokument'' je pro mě velmi náročné.

Jsem nesmírně hrdá na to, že jsem součástí české skupiny autistických aktivistů a můžu říct, že jsme společně vynaložili úsilí, aby se Denise o situaci s panem Třešnákem dozvěděla a sama udělala rozhodnutí, jestli by ráda s takovým člověkem hovořila.

Možná to zní, jako když tady z toho člověka dělám přinejmenším démona z hlubin pekelných. :D Ale když se podíváte pozorně, používám jen stejnou rétoriku, jakou média oslovují jedince na autistickém spektru. Vím, že to tu omílám pořád dokola, ale: poslouchejte o autismu od autistů. Nenechte si věšet bulíky na nos od takzvaných odborníků na autismus... Víte, kdo je největší odborník na vás? Vy sami.

Akce s Denise není to jediné, co se v budoucnu bude u nás konat, ale se smutkem musím říci, že víceméně všechny plánované události jsou stylem ''o nás bez nás''. Možná si říkáte, že mám být ráda i za to málo, co se děje a já jsem, určitě jsem, ale zároveň chci poukázat na to, že často uděláme podobnými happeningy jeden krok vpřed a deset kroků vzad. Informace o autismu jsou u nás celkem těžko dohledatelné, všude je plno mýtů a blábolů, ale jako bychom se točili v kruhu a ne a ne se vyhrabat.

Opět opakuji, že nemluvím za všechny autisty a je spousta jedinců, co se mnou v tomhle třeba nesouhlasí nebo spíš je jim to jedno.. O co se tady ale snažím je všeobecný konsenzus a to, aby nikomu nebylo ubližováno nebo činěno proti jeho vůli.. to je snad to nejmenší, co si ještě můžu přát.

Proto vás prosím, nepodporujte tyto akce nebo si o nich zjistěte více a přijďte na ně připraveni s kritickou a otevřenou myslí.

Stimming 101

<osobní info okénko>

Je to skoro tři měsíce, co jsem naposledy publikovala článek, ačkoliv moje předsevzetí bylo víc psát a víc se angažovat. Jenže na těch aktivistických skupinách na fejsbuku je to prostě jaksi jednodušší. Můj život je teď jak na houpačce, ale v posledním měsíci musím říct, že se cítím opravdu dobře. Dnes dokonce natolik, že mám lžičky na to přeložit vám jednu z věcí, co mám otevřenou na liště už od toho 22. 12. 2018. Jo. Fakt.

</osobní info okénko>

Tento článek částečně čerpá překlad ze stránky Kirsten Lindsmith.

O stimmingu nebo stim(m)ování už jsem v minulosti psala, ale spousta lidí se na to stále ptá a je to téma, kterému i spousta autistů vlastně moc nerozumí.

Všichni to děláme.

Je to úplně normální, ale často trapné - dětem to zakazujeme nebo je nabádáme, ať si to nechají na doma.

Stimming je anglické sloveso i podstatné jméno odvozené od self-stimulation ( = sebestimulace) a ačkoliv ho nejspíš ve slovníku nenajdete, v autistické komunitě je to termín, který velká většina lidí zná. Ačkoliv v psychiatrických příručkách najdete spíše slova jako stereotypy nebo rituály, stimming se také charakterizuje jako

''... opakující se tělesný pohyb, který stimuluje jeden nebo více smyslů vědomě řízeným způsobem.''

Jinými slovy, člověk si uvědomuje, že mu onen pohyb, neboli stim, pomáhá se uklidnit (nebo je mu jinak příjemný), a proto v něm záměrně pokračuje.

Stim není to samé jako tik. Stimy jsou rytmické a pravidelné, tiky jsou náhlé, nečekané a nemají rytmus. Podobné tiky můžeme sledovat například u pacientů s Tourettovým syndromem, kteří jak je vám nejspíše známo, mají často zvukové tiky, někteří i koprolalii - z ničeho nic ze sebe vyráží sprostá slova. Stimy a tiky mají ale i dost společného, oboje se dá do jisté míry potlačit, ale je to pro člověka velmi nepříjemné. Podle výpovědí jedinců s Tourettem je zadržování tiku podobné zadržování kýchnutí. Potlačování stimů je spíše jako, když si nemůžete poškrábat místo, které vás extrémně svědí a čím více se na to snažíte zapomenout, tím horší to je.

Ačkoliv každý člověk se občas stimům oddává, autisté to dělají mnohem častěji než jejich neurotypičtí kolegové.  Abychom si to pro jistotu ještě zkomplikovali, autisté se často vyznačují i velmi unikátními druhy stimmingu jako třeba

• stimming s rukama - mávání, mrskání prsty, křupání klouby, třepetání rukama, nípání všeho možného
• stimming celým tělem - kývání se, točení se dokola, poskakování, pohupování, pokyvování 
• hlasový / vokální stimming - mručení, kvičení, různé zvuky zvířat nebo předmětů, formy echolálie

Tohle jsou jedny z nejčastějších autistických stimů a také ty nejvíce zjevné na první pohled. Stimming je ale velice rozmanitý a unikátní pro konkrétního člověka a/nebo situaci. Další stimy mohou být třeba: zírání na blikající nebo točící se předmět (třeba spinner a podobné hračky, ale může to být cokoliv), sahání a tření povrchů různých struktur a konzistence (př. hlazení plyšáka), kousání nebo olizování předmětů, hraní si s vlasy, poklepávání nohou a velká spousta dalších opakujících se činností.

Neurotypici samozřejmě stimují také, jen většinou nemají potřebu toto chování nějak pojmenovávat a rozeznávat. Nejběžnějšími neurotypickými stimy jsou věci jako cvakání tužkou, poklepávání nohou, škrábání se při nervozitě nebo houpání se na židli.

Mým nejméně sociálně přijatelným stimem je mávání rukama při poslouchání hudby s doprovodem trhaných pohybů připomínajících chůzi do kolečka dokola. Ještě na prvním stupni základní školy jsem něco podobného dělala často i na veřejnosti, než to ze mě společnost (často i násilím) dostala.

Proč tedy autisté stimují?

Tato otázka je vlastně úplně jednoduchá.

Původní autorka článku, kterým se inspiruji, jednou navštívila marylandskou školu s programem pro děti na spektru, kde byla spousta obecně nepřizpůsobivých dětí. Tyto děti mají nárok na tříminutové přestávky, kdykoliv se cítí zahlceni - mohou opustit lavice a navléct si tlakové vesty, hrát si s hračkami nebo si lehnout pod deku. Co by za to spousta z nás nedala, mít podobnou příležitost.

Navršení potlačovaných emocí, potřeba uvolnění psychické i fyzické tenze vedou často k přetížení organismu a netýká se to samozřejmě jen autistů, ale všech lidí na světě. Autisté jen potřebují uvolnit s častější frekvencí. Stimming může být právě příslovečným upuštěním páry. Někdy stimming uvolňuje tlak - hlavně ten dobrý a bezpečný druh stimmingu. Jindy pomůže člověku zablokovat rušivé podněty a stává se z něj rázem utišující pomocník.

Je to druh sebeuklidnění, které člověk potřebuje ať už z důvodu, že má z něčeho moc velkou radost nebo protože okolo projíždějící sanitka má příliš hlasitou sirénu. Oboje je nějaké přetížení, je toho najednou moc.

Otázkou by nemělo být, proč autisté stimují, ale proč stimují zrovna tak specificky / často pro většinu lidí zvláštně. Ne každý autista ovšem stimuje a ne každý sdílí ty stejné vzorce chování. To, že já mávám rukama, ale nechodím po špičkách, neznamená, že nerozumím tomu, proč by to někdo dělal.

Veřejný stimming

Jak už jsem psala, jako dítě jsem běžně stimovala i na veřejnosti. Ve školce, v obchodě, na návštěvě. Stimovala jsem i doma, kde to nikdo neviděl, aniž bych měla potřebu to skrývat. Kousala jsem do mokrých ručníků, protože se mi líbil ten pocit. Nahlas jsem zpívala různé samohlásky, když jsem procházela jedním místem v domě, protože jsem tam měla strach. Rodiče a ostatní, co mě měli na starosti měli strach, že to nedokážu ovládat. Což jsem dokázala, ale nevěděla jsem, proč to tak nutně potřebuju. Když si ze mě začali kvůli těmhle podivnostem dělat legraci i doma, rychle jsem přestala se stimmingem na veřejnosti.

Když jsem procházela pochybami, jestli opravdu můžu být autista, vzpomněla jsem si právě na tyhle situace a dospěla k názoru, že to je něco, co neurotypici nedělají. Oni se nemusí zavírat v koupelně, v autě, v pokoji, aby mohli na chvíli dělat něco, co je pro většinu lidí tak divné, že tomu prostě nerozumí. Ale ne každý autista je schopen své sociálně nepřijímané stimy takhle skrývat.

Častou otázkou rodičů autistických dětí na sociálních sítích i mimo, je: co mám dělat, aby moje dítě nedělalo tyhle divné věci?

Za prvé je potřeba si uvědomit, jak vyloženě krutý požadavek to je. Představte si, že byste museli celý život jen rovně sedět, nemoc se podrbat, nemoc kýchnout nebo zívnout, protože byste měli na paměti, že vás za to čeká trest. Stimming je pro autistu ještě zásadnější než tyhle věci, je to jediná chvíle, kdy může uvolnit své emoce, se kterými si neví rady a pomáhá autistům udržet si mentální pohodu, což je něco absolutně nepřenositelného.

Když budeme na stimming nahlížet jako na něco špatného, nevhodného nebo šokujícího, je to jako snažit se potlačit nekontrolovatelný základní pud, zasahuje to až do jádra člověka. Pokud jste rodič nebo opatrovník autistického dítěte, co se oddává podobným stereotypním pohybům nebo zvukům, věřte, že snažit se tomu zabránit je prakticky nemožné. Docílíte toho, že se vás bude bát a bude chovat nedůvěru ke všem v okolí, ale ne toho, že to opravdu přestane dělat.

Stimming je cenným nástrojem pro regulaci výbušných emocí, uklidňuje a navrací kontrolu nad vlastním tělem a prostředím, ve kterém se člověk ocitá. Představte si malé dítě, jak pohybuje rukama v kočárku, opakuje slabiky, cpe všechno do pusy a zírá na kolemjdoucí. Snažili byste se ho to odnaučit? Ano, panuje všeobecný názor, že z toho děti ''vyrostou''.. ale je opravdu tak důležité, aby se na vás podivně nedívali vaši známí, protože vaše dítě si zrovna žvýká kousek rukávu nebo zběsile tancuje, i když nehraje žádná hudba? Názor cizích lidí nebo i lidí, co jsou nám blízcí by neměl přebýt snahu o to, aby byl člověk zdravý a cítil se dobře.

Navíc, pokud se budete snažit stimy co nejvíce potlačit, pravděpodobně vylezou někde jinde a třeba ještě horším způsobem. Autista si bude místo neškodného mávání ubližovat. Čím více bude potlačovat svoje přirozené potřeby, tím více se bude přepínat a hrozí riziko, že upadne do meltdownu koncem dne - pokud vůbec vydrží tak dlouho. Tuhle mentalitu často vídám u maminek, které v podstatě tvrdí, že milují své dítě, ale nenávidí jeho autismus. Opakuju to tu pořád dokola, autismus je neodlučitelnou součástí. Není to něco, co nosím v kabelce a když se mi to nehodí, tak ho nechám doma. Není to něco, co se dá prostě vypnout, odnaučit nebo přenaučit.. můžete trénovat ty společensky ''správné'' návyky třeba denně, ale přirozené to nikdy nebude a je jen na vás, jak dlouho se hodláte mučit.

Autismus není žádný démon. Není to jako deprese, anorexie nebo třeba PTSD, není to něco, co by se mělo léčit a bojovat s tím. Ten pravý démon je nešťastnost plynoucí z úzkostí, nemohoucnost a trápení. Autista je typ člověka, stejně jako extrovert, gay nebo muž jsou přívlastky, které člověka do jisté míry definují, stejně tak autismus je něco, co je nedílnou částí jedince. Pokud se snažíte autistu předělat, aby nebyl autistou, přinejmenším mu přivodíte příšerně nízké sebevědomí a nulovou sebedůvěru. Rodič, který nesnáší autismus svého dítěte s ním bude celoživotně válčit a nikdy se nevymaní z mizérie.

Je to právě tahle anti-autistická nálada a postoj, který vytváří ty opravdové démony. Spousta rodičů, kteří své autistické potomky milují a přijímají, chtějí přesto potlačit jejich stimming. Rozumí tomu, že stimming není nic zlého nebo špatného, něco co se dá zastavit nebo potlačit. Ale pořád jsou tu ty pohledy lidí na ulici, šikana a obecně panující názor, že stimming je něco šíleného a ten, kdo stimuje musí být labilní. Jakožto sebe-si-uvědomující autista můžu říct, že pokud se dítě je schopné naučit stimovat jen v bezpečném prostředí (doma o samotě nebo mezi lidmi, kteří ho akceptují), bude to mít rozhodně snazší. Důležitou pomůckou může být třeba i vidět se v zrcadle, uvědomit si, co vlastně děláme a jak to vypadá pro ostatní - je to něco, co by i nás zarazilo nebo pohoršilo? Klasicky společensky nepřijatelným stimem, který skrývá velká hromada neurotypiků je třeba dloubání se v nose. Skoro nikdo to nepřizná, ale děláme to snad všichni. U autistů může být uvědomnění si sebe sama často problematické, takže dost pravděpodobně ani nechápou, co vlastně udělali, že se ostatní za ně stydí nebo se jim smějou.

Na druhou stranu jsou tu lidé, kteří své stimy prostě nejsou schopni skrývat ani potlačovat. A jejich problémem není toto chování, ale reakce okolí nebo odvracení se rodičů a blízkých. Zvlášť u nás (myšleno v Česku) jsou lidé schopni i fyzicky ''zakročit'' a člověku/dítěti držet ruce nebo s ním třást - nedokážu ani slovy zdůraznit, jak moc špatný nápad a nešťastný přístup tohle je. Děti mohou být kruté, ale nejhorším nepřítelem často bývá právě dospělý. Autismus je v tomhle cenným nástrojem přirozené selekce, zůstanou vám jen ti opravdoví a věrní přátelé.

Dodnes si pamatuju, když jsem své nejlepší kamarádce poprvé vysvětlovala, co je to stimming a co dělám, když se nikdo nedívá. Měla hroznou radost, že dělám něco tak ''zvláštního'' a ani náznakem neřekla něco ve smyslu, že bych v tom měla přestat. Lidé, co vás budou brát takové, jací jste, existují. Jen je třeba opravdu pečlivě hledat.